„Možná to zní neuvěřitelně, ale děti často bijí ostatní děti, protože se bojí. Jejich strach je obvykle vyvolán dávnými zážitky, které je nějakým způsobem vystrašily.
To, že se tyto děti bojí, vůbec nemusí být zjevné. Dítě se se svým strachem vyrovná jednoduše tak, že reaguje agresivně na jakékoliv podněty, které v něm vyvolávají napětí.
Místo toho, aby plakalo nebo se nám svěřilo se svými pocity strachu, utáhne se do sebe, neumí požádat o pomoc a začíná rozdávat rány.“ – Patty Wipfler
Když naše ratolest zbije druhé dítě, většina z nás by se hanbou chtěla propadnout do země. Hněv našeho dítěte nás děsí a přivádí do rozpaků.
I když chápeme, že zaútočilo na jiné dítě, protože se bálo, je pro nás velmi těžké zvládnout své emoce.
Agresivita vlastních dětí v nás vyvolává reakci „útok nebo útěk“ a naše dítě začínáme vnímat jako nepřítele. Máme pocit, že musíme okamžitě zakročit a potrestat ho.
Tím, že potrestáme své dítě, které zbilo slabšího, se nic nezmění. Dítě bude bít jiné děti i nadále. Jeho strach se bude stupňovat a pravděpodobnost agresivních útoků se bude stále zvyšovat.
Chcete-li zabránit dalším bitvám, musíte dítěti pomoci správně pojmenovat pocity, které v něm vyvolávají napětí a nutí někoho zbít. Poradíme vám, jak na to.
1. Pokud je to možné, snažte se bitvě PŘEDEJÍT
Možná se vám to zdá nemožné, přesto však řešení existuje. Pokud vaše dítě opakovaně útočí na jiné děti, buďte připraveni, že k bitvě může dojít kdykoliv.
Jedním z nejlepších způsobů prevence před bitkou je empatie. Reagujte citlivě na vše, co vaše dítě dělá.
Vyčleňte si čas, který strávíte spolu. Zaveďte aktivity, které pomohou vašemu dítěti cítit se bezpečně.
Taková prevence napomáhá dosažení emoční vyrovnanosti dítěte, což snižuje pravděpodobnost útoků.
Jak se dá předejít tomu, aby neubližovalo ostatním dětem v konkrétních situacích? Buďte svému dítěti vždy nablízku. Bude se cítit jistěji.
Vaše blízkost mu dodá pocit, že situaci zvládne, protože jste při něm a má ve vás oporu. Je více klidné, a tak je i méně pravděpodobné, že se bude chovat útočně.
Zároveň tak dokážete lépe podchytit jeho nálady. Pokud si všimnete, že začíná být napjaté či nervózní, postavte se tak, abyste stáli mezi vaším a cizím dítětem.
Vaše přítomnost ho buď uklidní nebo umocní jeho rozrušení. V druhém případě nezapomeňte zhluboka dýchat, vezměte ho trochu dál od ostatních a přistupte rovnou ke kroku č. 7.
Můžete být na sebe hrdí – pomáháte svému dítěti pracovat s emocemi, které ho vedou k útočnému chování, a právě se vám podařilo předejít další bitvě!
2. Pokud vaše dítě někoho zbije, zhluboka dýchejte
Mějte na paměti, že bije ostatní, protože má strach. Řekněte si: „Já to zvládnu. Nyní potřebuje můj soucit.“ Oddělte děti od sebe, abyste předešli dalším násilnostem.
Uklidněte své útočící dítě, aby se cítilo v bezpečí. Jděte mu příkladem, jak kontrolovat své emoce. Snižte výšku svého hlasu, zhluboka dýchejte a vydechněte napětí.
3. Ukažte mu, jak se má starat o druhé a jak může své chování napravit
Ve většině případů je přítomen další dospělý, který zbité dítě utiší a postará se o něj. Pokud tam není, pak byste to měli udělat vy.
Získáte tak i nějaký čas sami pro sebe, abyste se uklidnili a neřešili problémové chování vašeho dítěte hněvem.
Když se dítě, jemuž bylo ublíženo, uklidní, obejměte se rukama kolem ramen a řekněte společně druhému dítěti:
„Je nám moc líto, že ti Zuzka (nebo jak se dítě jmenuje) ublížila. Byla rozčilená a zapomněla používat slova. Doufáme, že ti je už lépe.“
4. Vyhýbejte se výčitkám a obviňování
Tím, že poukážete na důsledky špatného chování, dítě učíte empatii. „Au, Lenka má nyní bolístku … Takové kopance velmi bolí!“
Dávejte si pozor, abyste v dítěti nevyvolali pocit, že je špatné. Mělo by to opačný účinek: „Maminka říká, že to, co jsem udělal, bylo velmi špatné… já to však neuměl ovládat… asi jsem opravdu špatný… co když mě kvůli tomu přestane milovat?“
Výsledkem těchto obav je pak zastřený, tupý pohled, který vidíme u našich ratolestí velmi často. Obvykle přichází po agresivních projevech dítěte.
Pokud dítě začneme poučovat o tom, jak špatně se chovalo, jen ho vylekáme a zaujme obranný postoj. Jeho srdce vůči nám zatvrdne.
5. Podívejte se na věc očima vašeho dítěte
Vaše dítě je jen malý človíček, který si ještě neumí poradit v tomto velkém světě. Bývá přestimulované a někdy má pocit, že jste na míle daleko. Tato představa ho děsí, protože se cítí samo.
Anebo v něm přežívá strach z nějakého dávného zážitku z minulosti a v této nové, neznámé situaci nezvládá své pocity úzkosti. Dávný strach se dere ven a dítě se se svými pocity neumí vyrovnat jinak než hněvem a útokem.
Pokuste se zapamatovat si tuto skutečnost. Budete ho pak umět lépe pochopit. Porozumění a soucit jsou nezbytné – obměkčí vaše srdce. Jen tak se vám podaří obměkčit i srdce vašeho dítěte.
6. Vezměte dítě pryč
Párkrát se zhluboka nadechněte, abyste se uklidnili. Pak dítěti řekněte:
„To velmi bolí… Vidím, že je pro tebe těžké být s ostatními dětmi… Potřebujeme být chvilku sami, abychom se uklidnili.“
Snažte se, abyste to neříkali s hněvem. Buďte milí a chápaví. Netrestáte, ale snažíte se dělat preventivní opatření. Pokud dítěti nepomůžete dostat své emoce pod kontrolu, pak bude jiné děti bít i nadále.
Vezměte ho někam stranou, aby se mohlo vyplakat, případně vysmát, hlavně ať mu to pomůže překonat strach.
Když se bude cítit v bezpečí a zvládne svůj strach, pak sám zmizí a s ním i nechtěné agresivní chování.
7. Odolejte pokušení poučovat
Snad není třeba dítěti vysvětlovat, že bít jiné děti se nemá. Ano, samozřejmě máte pravdu! Na druhé straně – dítě to jistě ví, jen se neumí ovládat…
Nyní je důležité, abyste mu pomohli zpracovat emoce, které prožívá. To mu umožní chovat se normálně, jak se patří.
Především musí mít pocit bezpečí, a ten mu vaše „mentorování“ nezajistí. Poučovat ho budete později. Nyní mu pomozte pojmenovat vlastní pocity:
„Musela jsi být velmi naštvaná, když jsi Lenku kopla do bříška… Je mi moc líto, že jsem nebyla u tebe a nepomohla ti vyřešit situaci jinak… Jsem tady, s tebou… Jsi v bezpečí…“
8. Uvítejte i výbuchy
Pokud dítě vybuchne, protože jste ho vzali od centra dění, uvědomte si, že tento projev je znakem toho, že ho převálcovaly vlastní emoce, které ho vykolejily a přinutily někoho zbít.
Pro rodiče je velmi těžké ustát pláč svého dítěte v klidu, protože nedokáží snášet jeho utrpení. Snažte se celou situaci prodýchat. Čím více slz uroníte, tím více pocitů musí dítě zpracovat.
S výbuchem emocí se snižuje pravděpodobnost, že dítě opět zaútočí. Místo slov ho zahrňte svou laskavostí a pochopením.
Mluvte jen tolik, kolik bude nutné, abyste s dítětem neztratili spojení a navodili mu pocit bezpečí a jistoty. V žádném případě nerozebírejte jeho pocity.
Prokažte mu soucit a dovolte mu, ať se vypláče. Zůstaňte s ním, ať cítí vaši lásku.
Co když nepláče? Uklidněte se a otevřete své srdce. Pokuste si představit, s jakými problémy se může potýkat.
„Kopla jsi Lenku do bříška… byla jsi velmi naštvaná… Já jsem nebyla u tebe… Bála ses… Chápu, že to pro tebe muselo být velmi těžké…“
Pokud stále nepláče, dovolit mu, aby se vrátilo ke hře, může být riskantní. Můžete přistoupit k učení, ale mějte na mysli, že dřív, než mu dovolíte jít si opět hrát, musí být veselé a klidné.
Jinak je pravděpodobné, že ještě někoho zbije.
9. Pokud jste se již oba uklidnili, můžete ho začít učit
Nemáme na mysli poučovat. Berte to jako možnost ukázat dítěti lepší možnosti, jak zvládnout jeho emoce, pokud v budoucnu dojde k podobné situaci.
Přistupujte k dítěti citlivě a vneste do konverzace špetku humoru. Možná budete potřebovat i několik hodin, dokud budete oba klidní a budete si moci o celé situaci promluvit s chladnou hlavou.
Řekněte mu příběh:
„Pamatuješ si na toho chlapečka, kterého si zbil dnes na hřišti? Pamatuješ si, jaký byl rozrušený? Velmi ho to bolelo… Vím, že i pro tebe to bylo těžké. Řekni mi o tom.“
Poslechněte si ho a zareagujte:
„Byl jsi na něj naštvaný?… Na pískovišti bylo hodně dětí… Řekni mi o tom více… Aha, tak ty jsi měl strach, že ti zničí tunel? Jasné, chápu, že jsi byl tak rozrušený…“
Jasně mu řekněte, jak se má nebo nemá chovat:
„Víš co? Bít druhé děti se nemá za žádných okolností. Moc to bolí. Tunel můžeš ochránit i slovy – když si o tom s ostatními dětmi promluvíš.“
Pomozte mu najít alternativní možnosti:
„Chápu, že chceš ochránit svůj tunel. Zkus popřemýšlet, co bys příště mohl udělat jinak, kdyby ses takto nahněval.“
Nechte ho zareagovat. Pokud to bude pro něj těžké, zkuste mu nabídnout pár možností:
„Mohl bys mě zavolat? Mohl bys odejít? Mohl bys dupnout nohou? Mohl bys dát takhle ruce kolem sebe, jako kdyby ses chtěl obejmout?“
Dejte mu příležitost vyzkoušet si tyto alternativy, aby si je lépe zapamatovalo.
„Pojďme si to spolu vyzkoušet. Toto plyšové zvířátko ti chce vzít tvůj náklaďák. Velmi se na něj zlobíš a nejraději bys ho něčím plácl.
Ale ty víš, že můžeš udělat i něco jiného! Zkus se tedy takhle obejmout a zavolej na mě, dobře?
Já stojím tady nedaleko a povídám si s druhou maminkou. Nahlas na mě zakřič Mamiii! A já hned přijdu. Tak mi to ukaž, nyní na mě nahlas zavolej.“
10. Uvědomujte si své vlastní emoce
Samozřejmě se to týká i vás a prožíváte to naplno, zejména pokud vaše dítě bije druhé běžně. Váš hněv je s velkou pravděpodobností zamaskovaný strach.
Bojíte se, že s vaším dítětem něco není v pořádku, že jste jako rodič selhali nebo že z něho vyroste masový vrah. Všechno jsou to nesmysly.
Váš strach však musí vyjít na světlo světa. Jen poté může zmizet a vy budete schopni vašemu dítěti pomoci.
Pokud má rodič strach, dítě to cítí a je celkově napjatější. Uvnitř se obává, že je pro vás zklamáním a že je nějakým způsobem „špatné“. Úzkost, kterou dítě prožívá, zvyšuje pravděpodobnost, že se bude chovat agresivně.
Nemůžete za to, že vaše dítě bije ostatní a nejste odpovědni ani za jeho pocity. Pokud však ovládnete vlastní strach a budete s vaším dítětem soucítit, bude se pak cítit bezpečně a snadněji překoná svůj strach.
Když strach zmizí, zmizí i agresivita a zuřivé chování.
Pokusme se o to pro nás pro všechny.
Napsat komentář