
Mluvení s dětmi lze usnadnit. Přemýšlejí o všem a mají příběhy na míle dlouhé. Vidí svět v úplně jiném světle a mohly by položit tolik otázek, že by vám na jejich zodpovězení nestačilo celé odpoledne.
Například mohla bych požádat svého druhého nejstaršího syna, aby mi řekl, co si myslí o hvízdních válkách a musela bych si vyčlenit nejbližší čtyři dny na poslech jeho příběhů, domněnek, otázek, analýz a klíčových momentů.
Můj vstup do rozhovoru bude jednoduše vypadat asi takto: „Ano!“, „Uau!“ a „To jsem si tedy nemyslela“.
Někdy však najít ta správná slova, kterými bychom měli mluvit s dětmi, může být skutečně, skutečně těžké. Při výběru způsobu, jak reagovat na použití zvýrazňovače na stěně nebo zdánlivě nekončící válku typu „proč nemohu“, slova nepřicházejí snadno.
Vypadá to tak, že v situacích, které jsou výzvou, se naše frustrace a/nebo přetížení přelijí přes okraj a zamlží soudržné větné struktury, které bychom mohli poskládat.
Tlak se zvedá, potřebujeme „použít naše slova“, ovšem vše, na co se zmůžeme, je jen primitivní neverbální komunikace našeho těla, která připomíná něco jako překrytí zvuků vrčení a hrdelního povzdechu.
Zjistila jsem to během těch skutečně náročných chvil. Rodičům pomáhá, že mají k dispozici několik známých a účinných frází připravených v zadní kapse – slova, která byla již pečlivě vybrána ještě předtím, než jsme přišli o rozum.
Zde je několik mých oblíbených frází:
1. „V téže době…“ nebo „zároveň“
Používání slova „ale“ může zkomplikovat již tak napjatou konverzaci. Často viděné jako negace čehokoliv, co již dříve vzniklo, toto slovo může vyvolat zmatek a ranit city druhého.
Fráze „Miluju tě, ale…“ nebo „Já toho lituju, ale…“ může vyznít jako „Miluju tě, ale ne dost“ nebo „Já toho lituju, ale ne doopravdy.“
Místo toho použijte frázi „ve stejném čase“, případně „zároveň“.
- „Miluju tě. Ve stejném čase tě nemohu nechat ubližovat jiným lidem.“
- „Lituju toho, že jsi rozčílený. Zároveň uprchnout není bezpečné.“
2. „Potřebuji, abys…/Musíš…“
Jedna z největších pozvánek na mocenský boj přichází v případě, kdy náš požadavek necháme vyznít jako volitelný.
Řekneme věci jako „Jsi připraven obědvat?“ nebo „Jak ses nám to oblékl?“ nebo „Chceš si vyzvednout své hračky?“
Tyto fráze jsou úžasné, KDYŽ skutečně máme v úmyslu dát dítěti šanci si vybrat. Pokud to nechceme, musíme být jasnější.
- „Musíš přijít obědvat, prosím.“
- „Potřebuji, aby ses oblékl, prosím.“
- „Musíš si vzít své hračky, prosím.“
3. „Vidím…“
„Vidím dvě děti, které chtějí stejnou hračku…“ „Vidím, že vypadáš velmi rozčileně…“ Oznámení vašich postřehů, když narazíte na problém, vám pomůže předejít tomu, abyste hodili na někoho vinu, nebo vyjádřili předpoklad.
A udrží každého ve stavu otevřenosti na řešení problému, protože začínáte z místa, kde se snažíte pochopit a nesnažíte se umístit vinu.
Jednoduše začněte popisem toho, co vidíte, a to zcela neodsuzujícím způsobem. Pak zavolejte děti, aby vám pomohly doplnit zbytek.
4. „Řekni mi o…“
Podobně jako v bodě č. 3 klíčem k této frázi není předpoklad. Ať už se snažíte pochopit, co se děje v hádce mezi přáteli, nebo jste zvědaví na průběh práce v malování nebo struktuře bloku, je lepší požádat o vstup dítěte, než naskočit na předpoklady.
„Řekni mi o tomto obrázku…“ funguje lépe, než „Jaký krásný medvídek!“ (Zejména když medvěd byl ve skutečnosti pes.)
„Řekni mi o tom, co se stalo…“ funguje lépe, než skočit přímo do řeči se slovy „Nemůžu uvěřit, že jsi ji udeřil!“ (Zejména když bitvě předcházely dvě hodiny výsměchu.)
5. „Ráda tě sleduju…“
Toto je skvělá fráze, kterou je třeba držet v záloze připravenou na každý den, na budování proaktivního vztahu. (Což se vyplácí, když je napjatá situace.)
Tuto frázi jsem použila nesčetněkrát. Tím, že dáte dítěti prostě vědět, že ho sledujete a máte z něj radost, můžete zajít daleko v budování pozitivního sebevnímání.
Někdy nejlepší věcí, kterou můžeme udělat v zájmu motivace dobrého chování a budování dobrých vztahů, je všimnout si nádherného dobra, které již existuje.
- „Ráda sleduju, jak si s bratrem hrajete.“
- „Ráda poslouchám tvou hru na klavír.“
- „Ráda sleduju, jak stavíš lego.“
Je to jednoduchá fráze, která dá dětem vědět, že si jich všímáme, zatímco ve stejnou dobu nás upozorňuje na to, abychom zpomalili dostatečně na to, že si jich všímáme.
6. „Co myslíš, že bys mohl…“
Pro nás, jako zkušených řešitelů problémů, může být lákavé rovnou vplout do věci a napravit každý problém. Důležité je však to, abychom dětem dali do rukou toto vlastnictví a praxi v procesu řešení problémů.
- „Co si myslíš, že bys mohl udělat, abys pomohl své sestře cítit se lépe?“
- „Co si myslíš, co bys mohl udělat, abys dal do pořádku věci se svým kamarádem?“
- „Co si myslíš, co bys mohl udělat proto, aby ses byl jistý, že se všichni dostanou na řadu?“
- „Co si myslíš, co bys mohl udělat, aby ses postaral o tuto nehodu?“
Všimněte si toho, že děti jsou přizvány nejen na to, aby předložily navrhované řešení, ale hlavně na to, aby ho vlastnily. „Co jsi TY myslíš, že bys mohl udělat…“
7. „Jak mohu pomoci…“
Rovněž jsou chvíle, kdy dítě jasně potřebuje naši pomoc, ale my si chceme být jisti, že pomáháme, a ne zachraňujeme. Chceme nabídnout naše schopnosti, aniž abychom jim vzali odpovědnost.
„Jak ti umím pomoci s tím rozbitým pohárem?“ „Jak ti mohu pomoci uklidit tvůj pokoj?“ „Jak ti mohu pomoci pochopit tvůj domácí úkol?“
8. „To, co vím, je…“
Jsou období, kdy nám naše děti řeknou věci, o kterých VÍME, že nejsou pravdivé. Ale když do toho skočíme s tím, že „to je lež!“, obvykle se vypnou nebo se postaví do obranné pozice.
Ať už je to zklamání, zavádění nebo úplné nedorozumění, můžeme se vyhnout hádce nebo přehnané reakci tím, že v klidu začneme tím, co již víme.
- „To, co vím, je, že na talíři byly čtyři sušenky, když jsem odcházel.“
- „To, co vím, je, že hračky se neumí samy pohybovat.“
- „To, co vím, je, že Jirkova máma dnes nebyla doma.“
9. „Pomoz mi pochopit…“
Rovněž zavolat dítě, aby nám pomohlo něco pochopit, je méně usvědčující než „vysvětlovat“.
Oznamujete tím, že něčemu nerozumíte, ale vy to CHCETE pochopit.
- „Pomoz mi pochopit, jak to došlo až sem.“
- „Pomoz mi pochopit, co se stalo.“
10. „Lituju toho…“
Nejsou to vždy děti, které dělají chyby v těchto obtížných situacích. Někdy je to naše nedokonalost, která je startovacím bodem důležitých příležitostí, ze kterých si bereme poučení.
Když se omlouváme za naše zkratové chování, vytváříme model, jak vytvořit správné omluvy, a navíc tím učíme i naše děti, že všichni děláme chyby.
Když nás vidí, že jsme si přiznali chybu a omluvili jsme se, naučí se, že ony mohou udělat totéž. Kromě toho, když reparujeme naše vztahy, přispíváme k tomu, že se stanou silnějšími.
11. „Děkuju ti…“
Vedle všech těžkých situacích si musíme všimnout i těch skvělých. (Nebo i úžasného úlomku, který se vyskytl během toho skutečně těžkého dne).
Podobně jako chceme vědět, že naše tvrdá práce je oceňována každý den, i naše děti chtějí vědět, že jejich úsilí je vidět.
- „Děkuju ti, že sis ráno zabalil svou svačinu.“
- „Děkuju ti, že jsi tak uctivý posluchač.“
- „Děkuju ti, že jsi pomohl své sestře.“
Dokonce… „Děkuju ti, že jsi děláš svou práci. Vím, že jsi chtěl nejprve dělat jiné věci. Velmi si vážím toho, že jsi to udělal přesto, že to bylo těžké.“
12. „Miluju tě…“
Se všemi slovy, která hledáme, tato dvě slova by se měla používat snadno a často. Naše slova a naše jednání by měly poskytnout našim dětem to vědomí, že ve špatném i dobrém, my je VŽDY milujeme.
Ve všem, co jsem četla a studovala o vývoji dítěte, zjišťuji, že se stále vracím zpět ke dvěma pravdám.
- Všechna učení a vývoj se dějí v kontextu lidských vztahů.
- Zdravé lidské vztahy – zvláště ty rodinné – jsou vybudovány na bezpodmínečné lásce.
Před, během a po našich nejnáročnějších situacích s našimi dětmi, bychom jim měli sdělit, že jsou vždy v bezpečí a milované, bez ohledu na všechno.
Láska umí kompenzovat všechny druhy rodičovských chyb. I když neumíme najít ta správná slova, nebo když tato slova nevycházejí přesně tak, jak by měla.
Když přijdou z místa lásky a když jsou důsledně objasněna, nakonec najdeme k sobě cestu zpět.
Jaké jsou vaše silné rodičovské fráze, které máte připravené pro vaše nejnáročnější situace?
Dobrý den,
jsem přihlášená a nevšimla jsem si, že by mi na e-mailovou adresu chodily Vaše články.
Bylo by možné, abyste s tím něco udělali? Ludmila Zbytovská