Drahá mámo, s arašídovým máslem rozetřeným na tvých ramenou, s vlasy v ohonu a nádobím v kuchyňském dřezu… Vidím tě. A chci, abys věděla, že my ostatní bojujeme stejně jako ty.
Rozumím, že někdy se cítíš tak, jako by si jako máma selhala. Je snadné cítit se takto, když otevřeš facebook a vidíš dokonalé malé rodinky.
Potom v zoufalství přepneš na pinterest, kde nějaká máma se svými dětmi vytvořila toto úžasné umělecké dílo, zatímco vařila a posílala sladké textové zprávy svému manželovi.
Ve skutečnosti, kdybyste poznaly pravdu skrývající se za obrázky sdílenými na sociálních sítích, uviděly byste špinavé nádobí v kuchyňském dřezu.
Myslím si, že je správné předpokládat, že většina z vás by řekla, že rodičovství je nejtěžší prací, kterou jste kdy dělaly. Pracujete 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, nemáte žádné svátky, jste „ženou na všechno“. Také však předpokládám, že to máte rády.
Milujete to natolik, že to chcete dělat dobře. Proto se tak tvrdě snažíte, abyste dobře vychovaly své děti.
Co ale nemusíte vědět, je to, že existuje několik tzv. „rodičovských triků“, které ve skutečnosti sabotují vaše výchovné úsilí.
A pokud vám to nevadí, ráda bych se s vámi o ně pokorně podělila. Jen tak mezi čtyřma očima. Dvě mámy se skvrnami po arašídovém másle, koňskými ocasy a kuchyňskými dřezy plnými nádobí.
Zde jsou zmíněné čtyři výchovné triky rodičů, které ve skutečnosti nefungují:
1. Počítat do tří
Znám desítky rodičů, kteří používali starou hrozbu „nenuť mě počítat do tří“. Mohu vám však důvěrně říci, že to nefunguje.
Zde je tajemství: Počítáním dosáhnete pouze jednoho cíle. Trénujete děti, aby nesledovaly, když je poprvé požádáte, aby něco udělaly. Zbystří pouze v případě, kdy dojdete k číslu 3.
Co funguje?
Zkuste dítěti připomenout, že od něj očekáváte, aby vás poslouchalo okamžitě a požadujete reakci. V mém domě je touto reakcí „Ano, maminko“.
Nezáleží na tom, jakou reakci vyžadujete. To, na čem záleží, je, že dostanete verbální souhlas k tomu, že dítě něco udělá.
Pokud dítě neuposlouchne hned, je tu příležitost k tomu, abyste mu to připomněly tím, že řeknete „Promiň, jaká byla tvá odpověď?“ nebo něco podobného.
2. Výběr z příliš mnoha možností, příliš brzy
Víš, co myslím. „Chceš modrou nebo zelenou sklenici?“ „Chtěl bys k snídani ovesné vločky, palačinky nebo vejce?“
Tyto otázky a jejich protějšky mohou fungovat proti každému rozumnému rodičovskému úsilí, které učiníte. Nejsem úplně proti kráse, kterou nabízí výběr, jen si musíme být vědomy nebezpečí, které přináší.
Jaké nebezpečí to je, zeptáte se?
Nárok. Och, ano, to špinavé slovo na „N“. Nemyslím si, že jsem vůbec někdy potkala rodiče, který chtěl, aby se jeho dítě cítilo být „oprávněno“. Dítě, které si myslí, že má na něco „nárok“. Takže já jen předpokládám, že to nechcete ani vy.
Když nabízíme příliš mnoho možností, ze kterých si mohou děti vybrat a děláme to příliš brzy, vychováváme dítě, které výběr nezvládne. A obě víme, co bude následovat: z-á-ch-v-a-t h-n-ě-v-u.
Jako rodiče jsme získali privilegium pomoct dětem s volbami, které přináší život.
Nejlépe to můžeme udělat tím, že čas od času nabídneme pouze jednu možnost. Tím se ujistíme, že dítě umí přijmout něco, co mu není po vůli. A to předtím, než je přidána jiná možnost.
3. Úplatky
Poslechněte si nyní toto: Úplatek je něco, co nabídnete svému dítěti ve snaze dosáhnout toho, aby udělalo něco, o co jste ho požádaly, aby udělalo. A zdá se, že to funguje, alespoň v krátkodobém horizontu.
Řeknete Markovi, že pokud bude „hodný“ v obchodě, dáte mu koláč, když se výlet skončí.
A tady je ten problém s úplatkem: Naučíte dítě na to, že poslušnost není zapotřebí, pokud máma nevytáhne sladkost nebo jiný dárek. Když půjdete příště do obchodu, uděláte lépe, když už budete mít ten koláč připravený. Jinak od svého dítěte nedostanete žádnou spolupráci.
Chci poznamenat, že odměna je něco jiného. Existuje mezi tím jemná čára, to ano. Ale je v tom rozdíl. Odměna je něco, co bude nabídnuto za dobře provedenou práci.
Vy to nabídnete až PO ukončení práce, a nikoliv tak, že mu před nos zavěsíte koláč, abyste zamezily jistému druhu nevhodného chování.
Dává vám to smysl?
4. Volnost pro všechny
Toto zase nedává smysl. Děti chtějí mít volnost v tom, že budou dělat to, co si přejí? Tak proč je to tedy tak, že když mají svobodu dělat si, co chtějí dle vlastního uvážení, my mluvíme o masové destrukci?
V tomto musím být upřímná. Téměř pokaždé, když zjistím, že jsem naštvaná nebo naštvaná kvůli chování v nějaké situaci, je to proto, že jsem nedala jasné pokyny, nebo nestanovila hranice pro danou událost, případně nelimitovala čas.
Děti touží po struktuře. Naše dny jsou méně zlobivé, když tu strukturu poskytneme. Poznamenejte si prosím, že já nenaznačuji, že potřebujeme zavést mikro-management.
Jednoduše řečeno, musíme stanovit rámec, který každému pomůže lépe si zařídit svůj den.
Napsat komentář