„On mě udeřil,“ vykřikla někde na chodbě. „Ty jsi mě udeřila první,“ nahlas jí to posměšně vrátil.
Musím připustit, že jsem zapojila ty nejmoudřejší ze svých mateřských technik a snažila jsem se schovat před hrozícím tornádem, ale nefungovalo to.
Obě děti se řítily chodbou směrem ke mně a vřískaly všechny druhy sprostých slov. Každé z nich si bylo jisté tím, že já ho přijdu zachránit.
Avšak nebyly překvapené, když jsem odpověděla stejným způsobem, jak jsem to vždy dělala.
Máte po ruce odpověď na řešení sourozeneckého sporu? Nebo se přichytíte u toho, jak se beznadějně utápíte v moři sourozeneckých hádek?
Pamatuji se na to, když mi někdo, jak ještě mladému rodiči řekl, že sourozenecká rivalita byla „normální“ a že existuje jen velmi málo toho, co s tím můžete udělat.
Když se k tomu samozřejmě vracím, byla jsem příliš naivní, abych pro tuto osobu měla vhodnou odpověď, ale již tehdy jsem ve svém srdci věděla, že tento druh chování by neměl být akceptován.
Ano, je to normální, že sourozenci mezi sebou bojují. Je to nám vlastní živočišná odpověď na to, že chceme, aby se věci děly podle naší vůle. Tato sobeckost je něco, s čím všichni bojujeme.
Takže ano, boje mezi sourozenci jsou normální věc. Mělo by to však být ignorováno a někam zapsáno jako něco, s čím my, jako rodiče, neumíme udělat nic?
Samozřejmě, že ne! Každý člověk se musí naučit ovládat své vlastní sobecké touhy a upřednostnit potřeby ostatních před těmi svými. Nezáleží na tom, jestli ta druhá osoba je nebo není sourozenec.
Ve svém životě bude mít každý často co dočinění s rivalitou nebo nesouladem. Úkolem nás rodičů je pomoci svým dětem naučit se zvládat tyto situace, a ne je ignorovat.
Co tedy bylo mou odpovědí pro tento hádající se pár, který se ke mně řítil?
Nebudu vůbec předstírat, že bych měla k dispozici všechny rodičovské odpovědi, zvlášť, pokud se jedná o sourozenecké vztahy. Mohu se však podělit o pět jednoduchých způsobů, jak zastavit sourozeneckou rivalitu.
Jsou to způsoby, které u sebe doma používám každý den a když si je jednou přečtete, budete přesně vědět, jak jsem v ten den odpověděla svým dětem.
Zde je pět zmíněných způsobů, jak zastavíte sourozeneckou rivalitu:
1. Nevyjednávejte o vině
Úplně první věc, kterou chtějí děti v konfliktu udělat, je obvinit toho druhého a aby máma/táta uvalili tuto vinu na druhého sourozence.
Nedovolte jim, aby to dělaly. Je to odvěký trik pocházející ještě z dob rajské zahrady. Adam obvinil Evu. Eva obvinila hada. Nepřítel využíval hru na vinu, aby nás navedl k provedení hříchu a zničil na staletí naše rodiny. Nedovolte to.
Když dojde ke konfliktu, první věc, kterou učím své děti udělat, je to, aby zjistily, co ONY udělaly nesprávně. Řekly nebo udělaly něco, co způsobilo, aby se druhá osoba cítila tak, že jí bylo ublíženo, nebo aby ji to znervóznilo?
Zapomněly dát něco bokem, což způsobilo, že někdo musel cestovat? Existuje něco, co mohou okamžitě udělat, aby vyřešily problém tak, aby již nebyl nadále problémem?
Všechny tyto otázky jsou dobré, ale ta poslední je tou typickou, která mění pravidla hry. V situaci konfliktu, i když jiného vůbec neobviňuje, se obvykle vyskytuje něco, co umíme udělat, abychom rozptýlili napětí.
2. Každý je odpovědný
V úzké návaznosti na bod č. 1, držte se toho, že každé dítě je odpovědné za svou část situace. Pokud Janko udeří Katku, protože Katka ho udeřila jako první, kdo má problém?
Oni OBA. Protože bít jiného nikdy není povoleno. Neexistuje žádná milost, jejíž rozsah by byl rozšířen na osobu, která udeřila z důvodu odvety.
Předtím, než zvednete své ruce k pláči kvůli nespravedlnosti, nezapomeňte, že takový je život dospělého.
Může existovat určitá milost, jejíž rozsah je rozšířen v případě, že vás někdo provokoval. Ale když zbijete fotbalového trenéra, protože vaše dítě oslovil sprostým jménem, věřte mi, že vy budete ten, kdo půjde do vězení.
Posunu to o krok dál a vezmu všechny přítomné na odpovědnost za to, že nezasáhli do situace. Toto dělám především s mými staršími dětmi.
Měly by tam sedět a sledovat své mladší sourozence, jak se navzájem tlučou? Ani náhodou! Musí se do toho zapojit a pomoci řešit situaci ještě předtím, než to zajde tak daleko.
3. Vymažte problém
Tak toto se může zdát samozřejmé, ale pokud je něco pro vaše děti problémem, vymažte to. Když spolu neumí vycházet v případě, že si mají vybrat mezi filmy, potom v ten den nebude žádný film.
Pokud kluci mezi sebou bojují kvůli sklápěcímu vozidlu, vozidlo bude muset bezpečně zaparkovat v maminčině garáži. I Bible říká, že pokud je vaše ruka příčinou toho, že se dopouštíte hříchu, měli byste ji odseknout.
Nyní to prosím nechápejte v tom smyslu, že od vás chci, abyste svým dětem usekli ruce. Ha-ha-ha. Ale dostanete nápad. Zbavte se toho předmětu, který je příčinou problému.
Pokud jsou vaše děti menší, 20 až 30 minut by mohl být ten správný časový úsek, aby nebyla hračka k dispozici. Pokud jsou vaše děti starší (řekněme je jim 8-12 let), může to představovat i celý den, nebo dokonce týden.
Udělejte to tak, aby trest odpovídal přestupku. Když kvůli tomu budou časté hádky, může být zapotřebí i delší doba.
4. Mějte pevnou politiku sdílení
Toto je možná jedna z nejlepších rodičovských rad, kterou jsem kdy dala. Od začátku jsem nikdy nemluvila o hračkách nebo věcech v našem domě jako o něčem, co je příslušenstvím jedné konkrétní osoby.
My se o ně dělíme. Dělíme se o počítač, gauč, hračky, a dokonce o nádobí. Toho, o co se nedělíme, je velmi málo (mimochodem, jsem velmi ráda, že se dělíme o nádobí).
Naše hračky jsou umístěny na centrálním místě, a tak si jich může užívat každý. To všem napovídá, že se o ně opravdu dělíme.
Jako moje děti dospívaly a začaly mít specifické zájmy, začala jsem jim povolovat, aby měly speciální věci. I když vždy s komentářem, že se musíme podělit o věci, které dostaneme.
Například moje nejstarší dcera miluje modely koní. Tyto modely mají tendenci snadno se rozbít a její nejmladší bratr by je mohl poškodit.
Takže proto mu je povoleno hrát si s nimi JEN v případě, že si budou hrát společně a ona ho sleduje a vede k tomu, aby dával pozor na hračky.
5. Pomozte dětem vytvořit si svůj vlastní prostor
Zní to trochu směšně poté, co jsme v předchozím textu zmínili „sdílenou politiku“, ale poslouchejte mě dál. Všichni potřebujeme mít vyhrazený prostor.
Potřebujeme mít místo, kam můžeme jít, když potřebujeme mít na několik minut klid a být pryč od svého tříletého bratra, který nás strká do zad.
Čím jsou vaše děti starší, tím více si budete uvědomovat tuto potřebu.
Vyhraďte si nějaký čas a pomozte svým dětem vybudovat si svůj vlastní prostor. Mohl by to být jejich vlastní pokoj nebo jejich vlastní postel. Kdekoliv to bude, mohou tam jít a očekávat, že tam budou v klidu.
Pomozte jim vybudovat si hranice vůči svým sourozencům, které musí být respektovány.
Například mé dívky mají nyní své vlastní pokoje. Jejich mladší bratři mají stále dovoleno vstoupit do těchto pokojů (nedovolím, aby moje dcery řekly svým bratrům na toto ne).
Avšak požadují, aby jejich bratři nevstupovali, pokud nezaklepou a nepočkají, až budou pozváni dovnitř. To je drží mimo dosah speciálních hraček a věcí, které jsou důležité pro dívky, ale také to každému připomíná, že jsme rodina, kde se navzájem všichni milujeme.
Nechceme nikoho pravidelně vylučovat ze svých prostorů. Avšak v každém případě chci, aby každé dítě mělo své bezpečné místo, kam může jít, když potřebuje nějaký čas na zharmonizování.
Závěr
Je to tedy tak. Není to zázračná tabletka s bláznivým účinkem, která pomůže dětem zredukovat počet sourozeneckých hádek, ale těchto pět tipů je funkčních a představuje reálné řešení probíhajících problémů.
Jen si pamatujte tento bod:
Konflikt mezi sourozenci je probíhajícím problémem, protože v nás zakořeněné sobecké touhy budou vždy vyvěrat na povrch.
Pamatujte na to, že je třeba rozšiřovat milost vůči svým dětem a vždycky je vychovávat k tomu, aby se učily milovat své sourozence.
Napsat komentář