Ve svém životě se často řídím rčením: „Slova jsou živá. Uřízni je a budou krvácet.“ Vymyslel ho Ralph Waldo Emerson.
Ten, kdo má zkušenosti z veřejného hřiště, přesně ví, co tím Emerson myslel. Slova zraňují. O tom není pochyb. Disponují mocí znechutit, potlačit a zničit.
Nemyslím si, že někdo by protiřečil tomu, že naše slova mají být používána opatrně. Jak se to ale dá aplikovat v případě rodičovství?
Nedávno jsem narazil na článek, který mě zaujal už jen svým názvem: Křičet na své dítě může být tak škodlivé jako fyzické trestání. Po jeho přečtení se musím přiznat, že jeho autoři k tomu přistoupili správně. Slova, která vykřikujeme na naše děti, mohou být určitě škodlivá.
Vyrostl jsem s mámou, která na mě ječela, i když ne po celou dobu.
Možná jste zažili podobnou atmosféru v rodině. Když jste se již stali rodičem, určitě víte, že to může být dokonce velmi frustrující, když ta malá bytost neudělá to, co od ní chcete.
Neřekl bych, že vřískot mé mámy byl urážlivý, že mi způsoboval deprese, nebo že by mě vedl k tomu, abych dělal více, než to popisuje studia.
Dva principy křičení na děti
Souhlasím však se dvěma ze zde uvedených principů:
Zaprvé: Já jsem byl rodičem dosti dlouhý čas na to, abych věděl, že vřískat na moje děti sotva způsobí, aby děti skutečně reagovaly způsobem, jak od nich vyžaduji.
Ve skutečnosti mohou vstát a udělat cokoliv, o co jsem je požádal.
Avšak jejich postoj je stále odporný a ony budou pravděpodobně opakovat totéž chování do času, až na ně znovu nebudu vřískat. Těžko bych doufal, že se jedná o lekci na celý život.
Zadruhé: Hole a kameny mohou zlomit tvé kosti. Pokud slova, která křičím, jsou ÚTOKY proti mým dětem, pak jim pravděpodobně ubližuji.
Abych to řekl jasněji, mluvím o tom druhu křičení, když ten malý spratek nepřestává kopat do tvé židle a ty se otočíš a zakřičíš: „OKAMŽITĚ PŘESTAŇ!“
Myslím na ten druh křičení, který říká, že „Co se s tebou děje?“ nebo „Proč nemůžeš konečně udělat něco správně?“
Jako rodiče musíme TAK VELMI přemýšlet o tom, jaké poselství vysíláme slovy, která vyslovujeme. Musíme zvážit varování, které je uvedeno i v Bibli.
Každým slovem, které vyslovíme, vyjadřujeme buď život, nebo smrt (Přísloví 18:21). Neexistuje nic mezi tím.
Každým slovem buď povzbuzujeme své děti, nebo je tiskneme k zemi. Každým slovem dáváme ponaučení. Otázkou je… o čem ve SKUTEČNOSTI mluvíme?
Zde je 7 slovních frází, které by rodič nikdy neměl říci svým dětem:
1. Co sis myslel?
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Proč jsi tak sprostý? Ty vždy všechno popleteš.“
2. Kolikrát jsem ti to řekl?
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Vážně to neumíš udělat správně? Proč jsi neumíš zapamatovat každou věc, kterou ti řeknu?“
Mimochodem, odpověď na první otázku zní: Ne. Přečtěte si Starý Testament. Nemůžeme to udělat správně. Kdybychom mohli, Ježíš by vůbec nebyl zapotřebí.
3. Proč nemůžeš být takový jako tvůj bratr?
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Nejsi dosti dobrý. Já chci, abys byl někdo jiný.“
4. Ona to dělá jen proto, že je unavená.
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Já jsem spokojený s tím, že mé dítě jedná tímto způsobem.“
Ve skutečnosti, když jsem unavený, často si lehnu na podlahu a také dostanu záchvat. A samozřejmě je dokonale přijatelné omluvit se za neuctivé nebo líné chování.
5. Ukliď si pokoj, dobře?
To, co ve skutečnosti říkáte (použitím krátkého slova „dobře“), je: „Pokud ti to vyhovuje, poslechneš příkaz, který jsem ti dal?“
Ne, neobhajuji to, že je špatné, když řeknete svému dítěti, aby si uklidilo pokoj. Jen mu nedávejte na výběr, že pokud chce, může to udělat, nebo ne.
6. Mám počítat do tří?
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Já tě nežádám, abys mě poslouchal vždy, ale jen v případě, kdy se jdu zbláznit natolik, že budu počítat.“
Och, a zcela postačí, když přijdeš, až se dostanu na trojku, namísto toho, aby jsi tu byl, když tě o to žádám.
7. To on/ona je už takový/taková.
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Nevhodné chování je přijatelné, pokud je to pravidelný zvyk. Koneckonců, existuje několik věcí, které nelze překonat.“
8. Rozmazlili jsme ho/ji a už je příliš pozdě na to, abychom to změnili.
To, co ve skutečnosti říkáte, je: „Udělal jsem kdysi omyl, a proto to teď vzdávám.“
Vím, vy to pravděpodobně neříkáte svým dětem, ale někdy je to tak lákavé mít v mysli myšlenku, jako je tato poté, co čtete tento článek.
Vůbec to není pravda.
Takže, co byste měli dělat, pokud máte ve zvyku říkat tyto slovní fráze svým dětem?
1. Řekněte svým dětem, když jste rozčilení, aby o tom věděli, a když řeknete nesprávná slova, požádejte je o odpuštění. Nebuďte nikdy natolik pyšní, abyste neudělali správnou věc!
2. Hledejte tvůrčí následky pro děti, které umíte použít, namísto toho, abyste se rozzlobili.
3. Zvažte absolvování nějakého školení pro výchovu dětí.
4. Každý den udělejte jeden krok vpřed.
Jsme prací, která právě probíhá a nikdo to nedostane vždy ve správném čase.
Jste na řadě:
Znáte něco jiného, co by rodiče nikdy neměli říct svým dětem? Podělte se o to s námi, abychom tak mohli všichni růst a učit se jeden od druhého!
Napsat komentář