Oba moji rodiče měli v té době náročné zaměstnání. Bydleli jsme na předměstí a oni docházeli za prací do města. Máma pracovala jako soudní referentka a táta byl právník.
Každý den absolvovali dlouhou, otravnou cestu tam a zpět a často pracovali dlouho do noci. Ale když se na to dívám zpětně, ani já, ani sestra jsme to v dětství téměř nikdy nepocítily… Vždy jsme věděly, že stojí při nás – u všeho, co jsme dělaly.
V naší rodině byl basketbal vždy velice populární. Táta ho hrával na univerzitě a já jsem se snažila driblovat, jakmile jsem začala chodit. Chtěla jsem hrát v každé menší lize, v létě jsem pravidelně jela na basketbalový tábor a v zimě jsem hrávala basketbal za školní tým.
Na střední škole byl basketbal mou prioritou (a obětovala jsem mu téměř všechen volný čas). Za těch 15 let, co jsem se věnovala basketbalu, moji rodiče nevynechali jediný zápas. ANI JEDEN.
Ačkoliv jsem milovala ten pocit, když jsem v davu spatřila jejich obličeje, nikdy jsem se nezamyslela nad tím, jaké to pro ně muselo být náročné. Uvědomila jsem si to až teď, když jsem starší.
Ano, jsem přesvědčena, že na tom moc záleží
Museli z práce odejít podstatně dříve, projít autem velký kus cesty, aby se dostali do odlehlých škol, prorazit si cestu přes pověstně příšerné středozápadní sněhové bouře a zapomenout na všechen svůj stres, jen aby mě mohli oduševněle povzbuzovat.
Nezáleželo na tom, co se dělo v jejich životě. To, aby tam pro nás byli, bylo vždy prvořadé. Ani jednou neselhali. Dokonce ani když šlo o zcela nepodstatný zápas letní ligy, který se odehrál jen tak pro zábavu.
Když nad tím tak přemýšlím, neumím popsat, jak moc důležitá byla pro mě jejich přítomnost na každém zápase. Tatínkovi jsem chtěla dokázat, že pozorně poslouchám jeho rady, které mi dává na našich společných sobotních trénincích na příjezdové cestě.
Mamince jsem zas chtěla ukázat, jak moc jsem oddaná té hře a že to myslím vážně. Chtěla jsem jim dokázat, že mi to jde lépe než mé sestře (promiň, sestřičko, ty víš, že tě miluji). Chtěla jsem, aby na mě byli hrdí.
Jejich obličeje jsem mezi diváky hledala při každém zápase. Když jsem je našla, cítila jsem, jak moc jim na mně záleží. Cítila jsem, jak moc záleží na mých snech, ať už jsou jakkoliv šílené nebo na míle vzdálené realitě.
Pokaždé, když jsem zabodovala, nebo zabojovala v obraně, podívala jsem se na mého tátu a viděla jsem, jak mi gestem dává najevo svou spokojenost a uznání.
Poslouchala jsem, jestli nezachytí tak trochu trapné vykřikování mé mámy. Podobně jako v každé jiné oblasti i zde mi rodiče dokázali, že se na nich mohu spolehnout. Tento pocit mě provází celým životem.
Vím, že to není snadné, a ne vždy se dá přijít na každý zápas… Ale pokud si myslíte, že o nic nejde (i když to tvrdí vaše dítě), věřte mi, jde o hodně!
I když nemůžete přijít, nezapomínejte, že i snaha se cení. Nepamatuji si všechny ty dárky, které jsem dostala, ani sušenky, které jsem snědla, ale mám v živé paměti, jak moje máma s tátou přicházejí rovnou z práce na každý můj zápas.
Zdroj: popsugar.co.uk, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář