Jedno ráno můj syn spal déle než obvykle, potom šel do koupelny a jaksi příliš dlouho se věnoval svému účesu. Potom vyšel z koupelny a požádal mě, abych mu nachystala svačinu do školy.
„Promiň, kamaráde, ale ani náhodou.“ Víte proč? Večer jsem se ho snažila přesvědčit, ať si přichystá svačinu a dá ji do lednice. Ale dopadlo to asi takhle:
„Prosím tě, připrav si svačinu.“
„Připravím si ji ráno,“ odvětil.
„To jsme už jednou zkoušeli a víš, jak to dopadlo. Potom zběsile pobíháš po domu a nevíš, kam dříve skočit. Jsi kvůli tomu celý vystresovaný. Připrav si svačinu teď.“
Neudělal to a já jsem mu to více nepřipomínala.
Jsem přesvědčena, že hlad funguje lépe než neustále pronásledování a přesvědčování. Přirozený důsledek chování. Takže když ráno žadonil, abych mu ji připravila já, odmítla jsem.
Je pro mě těžké říct mu NE. Ale za to, že nerespektuje pravidla, se mu nebudu přizpůsobovat. Pokud nebudu trvat na sjednaných pravidlech, stanou se z nich jen jakési návrhy.
A to předchází úplné pohromě. Nedělám žádné ústupky, ani jim, ani nikomu jinému, a nehasím vše za ně. Je jednodušší, pokud se to naučí nyní na vlastních chybách, dokud jsou důsledky jejich chování méně závažné a snesitelnější.
Není snadné poslat dítě do školy s vědomím, že si vzalo jen jablko a tyčinku, což mu má vydržet až do odpoledne. Ale víte co? To bylo naposled, co si svačinu nepřipravil.
Od té doby si připravuje svačinu vždy po večeři. Protože pravidla jsou na to, aby se dodržovala. A někdy to pochopíme pouze v případě, kdy se popálíme.
Byly časy, kdy bych mu tu svačinu připravila. Byly časy, kdy jsem pro své děti dělala příliš. Byla jsem jako rohožka, ale dnes je můj život mnohem hezčí. Už nežiji s těmi rozmazlenými prcky, kterých jsem si sama vytvořila tím, že jsem dělala všechno za ně.
Zlobí se občas na mě? – Ano.
Cítím se někdy provinile? – Jasně.
Váží si mě více, když vědí, že tu nejsem pro to, abych jejich život dělala super extra pohodlným? – Tak to si pište!
Stále si ovšem myslím, že bych si toho uznání zasloužila více (vítejte v roli rodiče), ale samotná skutečnost, že už nečekají, dokud jim vše nachystám a naservíruji, nás posouvá jinam a jsme spolu mnohem šťastnější.
Moje děti nejsou ani náhodou dokonalé, ale ani já nejsem. Všichni děláme chyby nebo přešlapy, ale ony vědí, že pokud nebudou dodržovat pravidla, neuklidí si svůj bordel a nebudou se ke mně chovat s úctou, taky pro ně některé věci neudělám a budu se chovat podobně.
Například jim nekoupím ty nové boty, „které má úplně každý, jen ony ne“.
Jsme tým, a proto musíme spolupracovat. Pomůžu jim, pokud si samy pomohou. A když vidí, že s něčím bojuji a trápím se, ale podají mi pomocnou ruku, nikdy to nezůstane bez povšimnutí. Ale pokud se jdu pro ně přetrhnout, tak za to očekávám uznání a vděčnost.
Vážíme si věcí, pro které fungujeme. Ceníme si lidi, kteří jsou nám oporou a povzbuzují nás v tom, abychom se nebáli splnit si své touhy a sny. Pokud za sebe bojujete a pečujete o sebe, zvyšuje se vaše hodnota.
Když děti zjistí, kolik toho dokážou udělat a zvládnout i bez vás, posílí to jejich sebedůvěru. Jasné, někdy to zamaskují převracením očí, ale i přesto si to uvědomují.
Je těžké sledovat, jak děti rostou, a měnit své rodičovské metody – přestat dělat všechno za ně a začít je učit, jak to mají zvládat samy.
Ne vždy mi to šlo tak dobře, vždyť řekněme si upřímně, raději si každá z nás uklidí tu koupelnu sama, jako kdyby měla poslouchat to jejich odmlouvání, reptání a vzdychání, a nakonec to i přesto udělají jen polovičatě.
Ale po trpkých měsících zklamání, kdy se cítíte jako hadr na podlahu, se to najednou dostaví a řeknete si DOST.
Akceptujete svou část odpovědnosti a jste připraveni na změnu. Sednete si na gauč a jednoduše řeknete: „Ne, já to neudělám. Ty to zvládneš i sám.“
Najednou máte podstatně méně práce a nemusíte nikoho honit a nutit, aby něco udělal. Můžete se na Facebooku podívat na to, jak se mají přátelé a dohodnout si s nimi schůzku, protože jste se zbavili obrovského fyzického i psychického břemene.
Vedle toho si vaše děti zvykají na práci a učí se oceňovat to, co pro ně dělají druzí. A je to fakt skvělý pocit.
Zdroj: scarymommy.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Nevím, budou-li si vás děti více vážit, děláte-li chyby ve shodě přísudku s podmětem – učivo 4. ročníku ZŠ. Děti si vážilY – v množném čísle je slovo DÍTĚrodu ženského, proto je v koncovce příčestí minulého _Y. Prosím vás, opravte to, abych si vás mohla vážit já.
No to je blábol.