„Mám obavy vzít ho s sebou, protože vím, že to skončí tak, že budu mít potíže.“
Opakovaně čtu její slova, několikrát za sebou, než jsou mé prsty schopné pohnout se a odepsat jí. Jedna moje část chtěla plakat, že my rodiče o svých dětech vůbec přemýšlíme takovým způsobem.
Moje druhá část věděla, že je to pravda.
Byla jsem tou mámou uprostřed obchodu, která si přeje, aby se děti kolem ní přestaly válet po zemi, vypařily se a objevily se zpět jako andělské bytosti.
Byla jsem ponížená chováním svých dětí. Cítila jsem hanbu za „slabé rodičovské“ schopnosti, které byly příčinou toho, že všechny hlavy v obchodě se otočily směrem k nám.
Ale byla jsem také mámou, která svým dětem utřela každou slzu a podržela je v životě během těžkých situací.
Moje rozpaky z jejich nevhodného chování na veřejnosti nikdy nebyly odrazem mé lásky (nebo spíše nelásky) vůči nim. Já si jen přeju, aby se uměly vhodně chovat. Fakt chci tak mnoho?
Přistihla jsem se, jak sedím u počítače, slzy mi stékají po obličeji a snažím se povzbudit tuto sladkou mámu, která mi napsala email.
Toto není o mně. Četli jste to? Já nechci být tou jedinou, která vám to řekne, ale to není ani o vás.
Rodičovství není o tom, že děti trénujeme, aby vypadaly dobře před druhými. To se dělá v cirkuse.
Naše drahé děti jsou skuteční lidé. Ne roboti. Ne stroje. Ne cirkusové opice.
Jsou to žijící lidé, dýchající lidé z masa a kostí. Jako jsem já. A ony se nebudou vždy chovat „správně“. (Toto se psalo velmi těžce…)
Budou dělat hlouposti. Budou vřískat, když bude vhodný čas, aby byly v klidu. Vylijí něco, o čem jste jim řekli, že se toho nemají dotýkat. Budou bít jeden druhého hned po dlouhé debatě o tom, jak mají milovat své sourozence. Toto se bude dít.
Nemohu donutit své děti, aby se v nějaké situaci chovaly určitým způsobem. Mohu se snažit dětem domlouvat s omezeným úspěchem a někdy i absurdními úplatky.
Ale to není to, čím jsem prošla, a já to vím. Takže co je to, čím jsem si prošla? To je otázka této lekce.
Mým konečným cílem není vychovávat děti, které o mně vytvářejí dobrý obraz. Což je dobré, protože bych si chystala jedno obrovské zklamání (tak jako všichni ostatní rodiče).
Toto není mým rodičovským cílem a snad ani vaším ne. Touhou mého srdce je vychovat cnostné děti, které milují lidi kolem sebe a slouží jim.
Budu upřímná, někdy se zdá trochu přirozené, že batole přemaluje dům ostrým zvýrazňovačem.
1. Bůh je u moci a já nejsem
Zjistila jsem, že pokud si uvědomím, že Bůh miluje tyto děti více, než bych je mohla milovat já, pak je mnohem jednodušší otevřít své ruce a nechat Boha bojovat tento boj.
Z rodiče to zároveň snímá tlak. Před ním nemusím vypadat dobře a chování mých dětí není vždy odrazem toho, jak jsem je vychovala.
(Někdy je to samozřejmě moje chyba a já vím, že něco potřebuji změnit.)
2. Bůh mi denně dává vše potřebné pro trénování mých dětí, aby kráčely s Ním
Tuto pravdu považuji v napjatých chvílích za životní čáru. Strach je obrovským katalyzátorem hněvu.
Nemůžeme sami sobě dovolit, abychom měli obavy, že nezvládneme danou situaci. Bůh nám dá to, co potřebujeme a v situaci, kdy to potřebujeme.
3. Každá rodičovská situace by je měla přivést k Bohu
A tak je trénujte způsobem, jak by měly jít (Přísloví 22: 6), hledajíce konečný cíl božích služebníků a nemajíce tak mnoho obav kvůli tomu, jak hezky budou kráčet vedle vozíku v obchodu s potravinami.
Neříkám, abychom je měli nechat pobíhat po uličkách a dovolit jim vřískat jako mátohy. Musíme si jen pamatovat, že konečným cílem je spasení a každodenní procházka s Bohem. To ostatní jsou všechno jen maličkosti!
4. Skutečná a účinná výchova je ve skutečnosti každodenním učením
Nenech nás unavit učením a tréninkem v každé chvíli života.
„Budeš o nich učit své děti usilovně a budeš jim o nich mluvit, když si sedneš ve svém domě, když budeš kráčet po cestě, když si lehneš a když stoupáš.“ – Deuteronomium 6:7
Pokud skutečně budeme měnit jejich chování, musíme změnit jejich srdce.
5. Musíme je naučit, aby CHTĚLY poslouchat
Pokud skutečně chceme změnit jejich chování, musíme jim pomoci změnit jejich srdce. Vím, že to zní jako oxymóron. Ne tak docela.
Všichni lidé se musí dostat na to místo, kde jsme ochotni přijmout autoritu, kterou nad nás postavil Bůh, nebo budeme ve svých životech čelit vážným následkům. Musíme pochopit, kdy a jak poslouchat.
Tuto problematiku vnímám jako obrovskou překážku v dnešním rodičovství. Bojíme se trénovat své děti, aby se staly submisivní nebo aby v tichosti čelily zneužívání moci v rukou špatných vůdců. Popravdě bychom měli.
V naší zemi je hodně toho, co nechci, aby moje děti slepě poslouchaly. Nikdy nejsou příliš malé na to, aby pochopily, kdy, jak a proč by měly poslouchat, a kdy, jak a proč by poslouchat neměly.
Jste na řadě: Které pravdy vyzkoušíte, když čelíte náročné situaci související s chováním vašich dětí?
Napsat komentář