Co dělat, když zjistíte, že vaše dítě se stává zlomyslným?
Překvapilo vás zlomyslné chování vašeho dítěte? Přečtěte si příběh mámy, která vyřešila začínající zlomyslnost u své dcery.
Nikdy nezapomenu na den, kdy mi moje dcera řekla, že ji Alžbětka, spolužáčka z její čtvrté třídy, otravuje.
„Co ti dělá?“ zeptala jsem se instinktivně, připravená na její ochranu.
„Chodí za mnou na hřišti a sedí u mě na obědě,“ šokovala mě, jako by to mělo shrnout situaci a mě by to mělo dostat v této věci na její stranu.
„Myslíš si, že se snaží s tebou kamarádit?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.
Ihned jsem si uvědomila, že jsem měla v rukou problém. Pěstovala jsem si svou vlastní noční můru.
Přesně uprostřed havěti mých pěti dětí, byla charismatická, drzá, dlouhonohá, blonďatá, tančící, atletická dívka s vyzařujícím sebevědomím – a zjevně nepříjemná, nasměrovaná proti jiné malé dívce, která kvůli ni nebyla dosti šťastná.
Nepříjemné pro mou dceru, její vlastní máma byla na základní škole taká jako Alžbětka. S vyrážkami na obličeji a kudrnatými vlasy jsem já byla tím armádním předmětným spratkem, vždy novou dívkou, pokoušející se získat přítele, přitahovaná k přirozenému sebevědomí dívek, jakou byla moje dcera.
Tato konverzace mě dostala do stavu mezi bolestí srdce a zuřivostí, ale jednu věc jsem věděla zcela jistě: Máma se chystá udělat krok, aby ji nebylo vytýkáno, že „Vodu káže, víno pije“.
V následující ráno se u mě doma odehrál souboj dvou velmi silných vůlí. Nebylo to hezké, ale já jsem byla v převaze. Moje dcera navštěvovala soukromou katolickou základní školu, kde v jeden den ona a hrstka dětí z její kohorty vládly a stanovovaly pravidla.
Jeden rychlý telefonát Alžbětině matce v ten večer potvrdil mé nejhorší obavy. Moje dcera a její ozbrojený sbor používaly každý nástroj odpornosti na to, aby se zbavily nepříjemné Alžbětky.
Jsem si jistá, že existují rodiče, kteří řeknou, že jsem zareagovala přehnaně. Avšak pevně věřím tomu, že vyřazení a úplný nedostatek zájmu mé dcery vůči Alžbětce byl začátkem jemného typu šikany.
Je pravda (potvrdila mi to Alžbětina máma a učitelé), že tam nebyla žádná zjevná necitlivost nebo pokřikování. Bylo tam jen odmítnutí – úplný nedostatek zájmu o někoho, o kom nesprávně usoudili, že jim nemá co nabídnout.
Poté, co jsem si zažila vlastní dětství a vychovala jsem pět svých vlastních dětí, jsem byla na každé straně sociální dynamiky šikanování a jsem přesvědčena o tom, že je to bod, kde to začíná, na příležitostném posuzování a rychlém zamítnutí outsidera.
Podle mého názoru bychom dobře posloužili svým dětem, kdybychom s nimi vedli otevřenou konverzaci o sociálním darwinizme a o tom, co motivuje lidské bytosti k tomu, aby přijaly nebo vyloučily ostatní.
Stává se to v každém věku a stadiu života, rasy, víry a náboženství. Má to své kořeny v našem, nám vlastním strachu z vyloučení a nedostatku sebevědomí. Každý hraje za své vlastní místo v sociálním potravinovém řetězci.
Mám pocit, že jsem zažila prokazatelný úspěch, co se týče mých dětí, a to tím, že jsem předložila tuto dynamiku přímo a otevřeně. Rodiče to musí pojmenovat správným jménem, mluvit o tom nahlas a zasvítit ostrým světlem do jeho odporné tváře.
Musíme připustit před našimi dětmi, že my to také zažíváme, dokonce jako dospělí.
Pro jednotlivce je samozřejmě lákavé dostat někoho na naši stranu a nechat se posunout o jednu nebo dvě příčky na společenském žebříčku, ale každá lidská bytost si zaslouží naši pozornost a maximální úctu.
I přesto musíme neustále připomínat svým dětem a sobě samým, že každý může do našeho života přispět neočekávanou a nepředpokládanou hodnotou. Musíme jim k tomu dát příležitost.
Prostě nestačí jen instruovat své děti, aby byly „hodné“ – musíte být mnohem více konkrétnější, než říct jen to. Děti si myslí, že když nebyly zcela bezcitné, byly milé.
Vy to umíte lépe. Pospojujte nepříjemné body. Vysvětlete jim darwinistický instinkt společenského přežití, který je často motivující a řídí jejich impulsy.
Slibuju vám, ony to zvládnou. Ony to i tak na určité úrovni vidí. Jen potřebují vás, abyste tomu dali hlas a přesměrování.
Jak jsem problém řešila já
Pokud jde o mé dítě, dala jsem mu pokyny na to, že bude investovat určitý čas a energii do toho, aby poznalo Alžbětku. Dala jsem své dceře za úkol, že když přijde domů ze školy další den, podá mi zprávu o třech sympatických věcech, které zjistila o Alžbětce a předtím o nich nevěděla.
Mé dítě s pevnou vůlí duplo o zem. Ona to nechtěla udělat. Já jsem dupla ještě silněji. Odmítla jsem ji odvést autem do školy následující den, až nakonec souhlasila.
Zdálo se, minimálně prozatím, že já jsem držela klíče od auta a moc. Odpor mé dcery nám poskytl prostor na to, abychom si popovídaly o sociálním darwinizme. Prošla jsem s ní toto téma použitím analogie na příkladu bankomatu.
Vysvětlila jsem jí, že má společenskou banku, kde si spoří. Mohla by si udělat výběr z pověření toho malého děvčete a riskovala by velmi málo.
„Tak investujme!“ přidala jsem jí na entuziasmu a nabídla jsem jí to.
Neochotně se pooblékala a já ji zavezla do školy. Měla dobrý den – tedy to, co z něj zbylo.
Ale ve vztahu ke mně byla stále jako smyslů zbavená, když jsem ji přišla vyzvednout a ona mi řekla, že mámy jejích přátel „stojí mimo věci“ a ony nechají své dcery, aby „si samy vybraly své přátele“ (jaké moudré ženy).
A potom mi řekla tři sympatické věci o Alžbětce, které předtím nevěděla.
Zpětně jsem si to telefonicky, o dva týdny později, ověřila u Alžbětiny mámy. Jmenuje se to následná kontrola. Nemyslím si, že je nás dost takových, kteří to tak děláme.
Přelétáme zvysoka jako helikoptéra přes šatníky našich dětí, přes jejich výživu, spánkový režim, hygienu, projekty na vědecký veletrh, a pak jsme na sebe hrdé, jak moc jsme zručné ve společenské problematice.
Kdybych dostala korunu pokaždé, když jsem chtěla říct: „Vážně? Vy se zabýváte mikromanagementem doslova kecům kvůli všemu, co vaše dítě udělalo ze svého příjmu lepku do svých fotbalových kopaček, ale s tímto nemáte nic co do činění?“
Není divu, že existuje kultura s nulovou odpovědností a šikanou. Alžbětina máma mě ujistila, že její dceru přijaly za kamarádku a daří se jí dobře.
Když se Alžbětka jednoho dne odstěhovala…
O několik let později se rodina malé Alžbětky odstěhovala do jiného státu. Moje dcera plakala, když se jejich cesty rozišly. Stále udržují kontakt přes sociální sítě.
Byla a je skutečně správnou dívkou, která má co nabídnout svým vrstevníkům. Skutečnou hodnotu však má pro mou dceru. Touto zkušeností získala tak mnoho.
Mé dceři je nyní 20 let a je ve druhém ročníku na vysoké škole. Má také široce různorodou skupinu přátel. Je milá, přizpůsobivá a otevřená vůči všem typům lidí.
Když byla tvárná, citlivá na vjemy a pod mým vedením, naučila se, že prvotní instinkt ve vztahu k lidem není vždy správně motivován. Zjistila, že může být přítelem s nejméně pravděpodobnými lidmi a že nejlepší přátelství nejsou nutně s lidmi, kteří jsou vašeho „typu“; ve světě přátelství je kontrast přínosem.
A zjistila, že jsou i období v daném společenském rámci, když jste v pozici, abyste provedli výběr z pověření někoho jiného. Buďte velkorysí. Investujte! Vyplácí to dividendy.
Co je však nejdůležitější, dozvěděla se, že zatím, co se nemusíme příliš zajímat o to, co dostala za svůj projekt na vědeckém veletrhu, nebo o to, jestli se jí dlouhé blonďaté vlasy zamotají, bude vědět zatraceně správně zacházet s lidmi.
Závěr
Rodiče, vaše děti si budou eventuálně rozvíjet svůj dobrý smysl v tom, jak si obléci bundu a jíst zeleninu, investujte ale svou energii do toho, jak se pohybují ve společnosti.
Pokud trváme na tom, že jsme generace rodičů vznášejících se helikoptér, pak se alespoň vznášejme nad těmi správnými oblastmi.
Napsat komentář