„Já chci slyšet pohádku O třech medvědech!“ zahlásilo mé dítě.
Rodiče, učitelé či pečovatelky dnes mají celou škálu možností, jak vyhovět takovému jednoduchému požadavku.
Pohádky si můžete přečíst z knížky, sledovat je v televizi, přehrát audionahrávku nebo dokonce požádat o přečtení pohádky virtuální asistentku Alex od Amazonu.
Nedávná studie přinesla náhled toho, co se děje s mozkem vašeho dítěte při každé z těchto možností.
Vedoucí autor studie Dr. John Hutton tvrdí, že zjevně zde funguje „Zlatovlásčin princip“ (poznámka redakce: v pohádce O třech medvědech Zlatovláska ochutná kaši ze tří misek, přičemž jedna kaše je příliš horká, druhá kaše je příliš studená a třetí kaše je „tak akorát“ – a tu taky sní).
To znamená, že některé možnosti jsou „až příliš“, jiné jsou „příliš málo“ a některé jsou „tak akorát“.
Hutton je vědec a pediatr v dětské nemocnici v Cincinnati a specializuje se na oblast procesu učení se číst.
Této studie se zúčastnilo celkem 27 dětí zhruba ve věku 4 let. Jejich mozek byl skenován pomocí funkční magnetické rezonance.
Tři způsoby prezentace pohádek
Dětem byla pohádka zprostředkována třemi způsoby:
- jako audionahrávka
- jako knížka s ilustracemi, ke které si děti vyslechly zvukovou nahrávku
- jako kreslená pohádka
Všechny tři verze byly použity z webové stránky kanadského autora Roberta Munsche.
Zatímco děti věnovaly svou pozornost pohádkám, funkční magnetická rezonance zaznamenávala, co se jim přitom děje v hlavě.
„Zajímalo nás, jaké části mozku budou v jednotlivých situacích ovlivněny,“ objasňuje Hutton.
Jednou z ovlivněných oblastí bylo centrum řeči. Další oblastí bylo vizuální vnímání. Třetí oblastí byla vizuální představivost. Čtvrtou oblastí byla síť DMN (default mode network – síť zajišťující basální aktivitu mozku).
Podle Huttona zde „sídlí duše a představuje centrum vnitřní sebereflexe, která odráží, jaký význam má pro vás daná věc, člověk, situace…
DMN představuje síť oblastí mozku, které jsou aktivní při práci na pasivní režim – když se člověk nesoustředí na nějaký úkol, který je součástí vnějšího světa.
Jak jednotlivé způsoby prezentace pohádky ovlivňují děti
Výsledky Huttonova výzkumu vypadaly následovně:
1. Audionahrávka („příliš chladná“)
Aktivuje se centrum řeči, ale propojení mozkových hemisfér je poměrně slabé.
„Děti měly podle všeho problémy s porozuměním.“
2. Kreslená pohádka („příliš teplá“)
Vědci zaznamenali zvýšenou mozkovou aktivitu v oblastech, které zpracovávají auditivní (vizuální a sluchové) podněty. Konektivita (čili vzájemné propojení mezi různými oblastmi mozku) však byla slabá.
„Centrum řeči mělo co dělat, aby dítě porozumělo příběhu,“ tvrdí Hutton. „Vysvětlujeme si to tak, že animace udělala všechno za dítě. Nejvíce energie děti vynaložily na to, aby pochopily smysl příběhu.“
Porozumění při animované pohádce bylo v porovnaní s ostatními dvěma způsoby prezentace pohádky nejslabší.
3. Ilustrovaná pohádková kniha
Podle Huttona byla „tou správnou volbou“ pro děti ilustrovaná kniha pohádek.
Tím, že si děti mohly při audionahrávce prohlédnout také ilustrace, se zvýšila aktivita v jejich centru řeči oproti samotnému poslechu. Děti se nemusely soustředit jen na mluvené slovo a ilustrace jim pomohly lépe pochopit příběh.
„Když děti uvidí obrázek, jejich mozek začne pracovat,“ vysvětluje Hutton. „Při sledování animované pohádky je jim všechno představené a nemusí vynakládat tak velké úsilí.“
A to nejdůležitější na závěr: při ilustrované knížce vědci zaznamenali zvýšenou aktivitu a propojení mezi všemi sledovanými oblastmi mozku: mezi oblastmi pro vizuální vnímání, představivost, DMN a řeč.
„U tříletých až pětiletých dětí centrum představivosti a DMN dozrávají později a vyžadují neustálé procvičování. Hutton se domnívá, že „sledování animovaných pohádek dítě připravuje o možnost rozvíjet tyto oblasti.“
Když dětem čteme pohádky, v jejich mozku se toho odehrává mnohem více, než si umíme představit. „Obzvláště důležitou roli při rozvoji mozku hraje oživení jednotlivých obrázků v mysli dítěte, kde se mění na příběh.“
Hutton se obává, že z dlouhodobého hlediska „u dětí, které častěji sledují animované pohádky, než poslouchají pohádky z knih, hrozí riziko, že integrace jejich mozku nebude dostatečná“.
Děti, které mají problémy se zpracováním jazyka a nedostatečně procvičují své schopnosti, mohou mít potíže při vytváření obrazů ve své mysli, které jim pomáhají vnímat příběh jako „živý“.
Pak mnohem hůř chápou obsah příběhu. Jde o tzv. stereotyp „nepoddajného čtenáře“, jehož mozek nedokáže z knížky vytěžit co nejvíce.
Je zajímavé, že audionahrávka v kombinaci s listováním v obrázkové knížce, nedosahovala tak dobrých výsledků, než je tomu v případě čtení pohádek s rodičem poblíž.
Hutton říká, že při výzkumu chybělo emocionální propojení a fyzická blízkost. Chyběla také interakce, při níž se čitatel pozastaví, aby vysvětlil nějaké slovo, nebo se dítěte zeptal, co si myslí o daném obrázku a podobně.
„Je to přitom neodmyslitelná součást čtení pohádek z knížky,“ říká Hutton.
Rodiče by proto měli svým dětem číst co nejvíce.
Závěr
Výsledky této studie také naznačují, že pokud se rodiče rozhodnou zprostředkovat dětem pohádku přes elektronické zařízení, měli by jim vybrat co nejjednodušší verzi mluvené pohádky, která má také ilustrovanou e-knihu.
Nedoporučuje se využívat samotnou audionahrávku nebo animovanou pohádku.
Napsat komentář