Mám dvě dcery. Ta mladší, Anička, trpí úzkostí a poruchou pozornosti. Způsobuje jí to problémy i při dodržování jednoduchých instrukcí.
Když jí bylo sedm let, začala odmítat dělat všechno, o co jsem ji požádala.
Jak jsem k tomu přistupovala
Ve škole se Anička chovala vždy velmi mile, ochotně a úslužně. Ale ve svých sedmi letech se doma začala chovat tvrdohlavě a vzdorovitě, zejména co se týkalo provádění jednoduchých domácích prací.
Když jsem ji požádala, aby si vyčistila zuby nebo uklidila hračky, buď mě ignorovala, nebo se se mnou kvůli tomu hádala či plakala. Někdy dokonce všechno najednou.
S manželem jsme vyzkoušeli snad vše, co se dalo.
Důsledky: „Aničko, pokud si neuklidíš to lego, ztratí se a nebudeš si s ním moci hrát…“
Vyjednávání: „Dobře, můžeš se dívat na televizi ještě deset minut, ale pak si půjdeš uklidit pokojíček.“
Vyhrožování: „Máš pět sekund na to, aby sis uklidila hračky, jinak jsi mě neželej! Pět, čtyři, tři…“
Výsledek? Vždy totéž – dramatický boj, slzy, křik, time-out.
Lituju toho, že jsem o tom nevěděla dříve: Příkazy musí být krátké a srozumitelné
S manželem jsme zašli k dětské psycholožce, protože jsme vážně nevěděli, co s tím. Popsali jsme jí celý tento bludný kruh.
Když nás vyslechla, řekla, že naše požadavky a příkazy musí být krátké a jasné, a musí sestávat z nejvíce dvou kroků.
Delší instrukce, jako jsou například „Jdi do svého pokoje!“, „Ukliď si své hračky!“, „Vyčisti si zuby!“ či „Posbírej ze země své oblečení!“, jsou pro děti příliš složité na zapamatování.
Přikázala nám přestat vyjednávat, prosit a vyhrožovat se.
Dostali jsme jasné pokyny, jak postupovat. Je potřeba se nejprve podívat do očí dítěte, klidně vyslovit jeho jméno, udělat krátkou přestávku, říct, co chcete, aby udělalo, a ukončit to slovem hned:
„Aničko, jdi do koupelny a vyčisti si zuby, hned.“
Psycholožka nám přikázala, abychom počkali patnáct až osmnáct sekund a abychom zůstali stát ve vzdálenosti 1 až 1,5 metru od své dceři. Kdyby poslechla, měli bychom ji krátce pochválit za to, že udělala, oč jsme ji žádali.
Kdyby neposlechla, měli bychom ji instrukce zopakovat znovu a v klidu.
Vyzkoušela jsem to ještě v ten večer. „Aničko, jdi do koupelny a vyčisti si zuby,“ řekla jsem klidným hlasem. V mysli jsem počítala do osmnácti a připomínala jsem si, že mám ignorovat cokoliv, co dcera říká nebo dělá.
Pak jsem zopakovala instrukce. Opakovala jsem je znovu a znovu, pokaždé počítajíc do osmnácti. Už jsem se začínala obávat, že její křik a prosby přejdou k zuřivosti.
Ale na osmý pokus se stal zázrak. „DOBŘE, UŽ JDU!“ řekla podrážděně, zvedla se a šla si vyčistit zuby. To počítání do osmnácti mi pomohlo překonat vztek a zůstat v klidu.
Brzy jsme si tuto techniku osvojili a vždy zabrala. Vlastně fungovala tak skvěle, že jsem byla v pokušení vyzkoušet ji na svém manželovi.
„Michale,“ zeptala jsem se jednou večer, „prosím tě, mohl bys vynést koš – hned?“ Pochopil. Ušklíbl se, vstal – a opravdu vynesl koš s odpadky!
Napsat komentář