Je to NORMÁLNÍ?

Když mému prvnímu dítěti byly tři týdny, celá vyplašená jsem volala laktační poradkyni: „Je normální, že neustále pláče? Někdy i několik hodin bez přestání… Je to normální? Dělají to novorozenci běžně?“

Na druhé straně zůstalo váhavé ticho, a poté přišla odpověď: „Ne, není to normální.“ To bylo všechno. Žádná rada, co s tím, žádná řeč o kolice nebo refluxu.

Takže jsem byla ponechána napospas svému pocitu viny, že jsem svému dítěti ublížila. Vždyť se nechovalo „normálně“.

A to byl jen začátek mého vztahu se slůvkem „normální“. „Prosím tě, řekni mi, že je to normální,“ říkáme si navzájem s kamarádkami, když mluvíme o našich dětech. Pravidelně.

Ve skutečnosti se ptáme jedna druhé, jestli to děláme dobře, jestli nám něco neušlo, jestli to není třeba probrat s pediatrem nebo psychologem, nebo jestli se jen nepotřebujeme uklidnit. Je to jen nějaká fáze, nebo se jedná o skutečný problém?

Opravdu se nesmírně snažím, ale v této době je tak nesmírně těžké důvěřovat ve své rodičovské schopnosti! Někdy normálně závidím své mámě, že ona jen dělala to, co dělali všichni ostatní, a fungovalo to.

V 70. letech se rodiče necítili tak nesví. Když jsem byla čerstvou maminkou, každý mě poučoval, co a jak. Kojení nebo látkové pleny – to nebylo o tom, co si vyberu. To bylo jako politické vyjádření.

Organické potraviny, drahé BPA lahvičky a pohárky byly samozřejmostí. My jako rodiče jsme byli posuzování podle toho, zda si naše děti hrály s levnými hračkami z Číny, nebo s drahými ekologickými hračkami z Německa.

Dnes jsou moje děti starší a všichni řeší to, jak se učí, kam chodí do školy a jaké mají mimoškolní aktivity. Je úplně jedno, co dělám, stále mám pocit, že mě někdo nějakým způsobem posuzuje.

Jak však moje děti rostou, zjišťuji, že dosud jsem řešila samé malichernosti. Je jedno, s čím si hrají a z čeho pijí. Složité situace jsou ve skutečnosti ty, o kterých nechcete s nikým mluvit.

Například když mému synu byly tři roky, dával mi pořádně zabrat. Jeho vztek se vystupňoval až do takové intenzity, že mě bil a kopal a mně nezbývalo nic jiného, jen si na něj obkročmo sednout a počkat, dokud se uklidní.

Není to něco, s čím byste se jen tak svěřili někomu na hřišti: „Hele, nemáte náhodou agresivní dítě, které vás bije? I vám se zdají všechny ty time-outy bezpředmětné, když vám chce dítě ukousnout ruku? Co? Nikdo?“

Podobné to bylo i v případě, kdy jsem zjistila, že syn musí nutně začít chodit na logopedii. Vůbec jsem nevěděla, co mám říct našim přátelům…

„Ach, je mi to líto, ale nemůžeme si jít hrát, neboť… hm … našemu malému kromě mě a manžela nikdo nerozumí, a ačkoliv vypadá o dva roky starší, než opravdu je, mluví jako kojenec, a proto musíme každý týden navštěvovat logopedickou terapii…“

Jakmile začnete před druhými mluvit o tom, že vaše dítě potřebuje POMOC, tváří se velmi podezřívavě a nedůvěřivě. Dokonce i v případě, kdy se jedná pouze o logopedii…

Někdy mám takový pocit, že je naprosto nepřípustné, aby naše děti (nebo rodiče) potřebovaly něčí pomoc. Vedle toho všeho probíhá v mém nitru monolog: Má problémy s řečí, protože se přestal hýbat a následně mě museli otevřít a vybrat ho, ačkoliv jsem byla jen v 37. týdnu?

Musela jsem čekat 12 hodin… Kdyby mě lékaři vzali dříve, byl by v pořádku? Pohybuje se to ještě v hranicích „normálnosti“? Bude někdy mluvit normálně, nebo nikdo nebude ani tušit, že si tím prošel?

Celá léta jsem se trápila mnoha malými i velkými problémy. Je normální, že moje dítě (tehdy ještě školkař) neumí plynule číst a některá čísla a písmenka píše zrcadlově?

Je normální, že tříleté dítě se budí vyděšené uprostřed noci a třese se strachem jako osika? Je normální, že to dělá dodnes, ačkoli mu je 8 let?

Je normální, že jeden můj syn nesmírně zbožňuje své přirození, a ten druhý se svého penisu ani nedotkne? Je normální, že dítě neumí přehrávat a když není ze všech nejlepší, chová se jako vyšinuté?

Je normální, že nějaké dítě dokáže být tak vzdorovité a tvrdohlavé, že mu je úplně jedno, jaké důsledky z toho vyvodím? Je normální, když vám dítě každý den říká, jaký má obrovský strach, že ho nevyzvednete ze školky a že vás už nikdy neuvidí?

Je normální – a nezačínejte se nyní do mě navážet – že snadno ztrácím nervy, bez příčiny se rozpláču a neustále se trápím?

Pochopila jsem, že při dětech slovo „normální“ nabývá nový, širší rozměr a že pro mě je rodičovství spíše čtení knihy než řešení matematické úlohy.

Místo toho, abych „jediným správným postupem“ získala odpověď na otázku, dumám, experimentuji, interpretuji znovu a znovu, dokud nedojdu k nějakému stanovisku a nenajdu vlastní řešení.

Rodičovství vnímám jako téma k zamyšlení, ne jako příklad na výpočet. Někdy narazím na věci, které jsou pro mě těžko pochopitelné, nebo se vymykají z běžného rámce a nemám s nimi žádné zkušenosti.

V tomto případě se cítím úplně ztracena, sama vůbec nevím, komu a čemu mám a nemám věřit. Musím pečlivě zvážit, koho „poctím“ svojí důvěrou a požádám o radu.

Musím si promyslet, kdo mě (nebo moje děti) nebude odsuzovat za nedokonalost, vady nebo nepřípustné způsoby chování ve společnosti. Dokonce musím zvážit i to, kdo mě nebude odsuzovat za to, že se vůbec na něco ptám. A právě to jsou ty situace, kdy potřebuji slyšet, že je to normální.

V noci se mi v duši usadí skutečný neklid a nedá mi spát: Co když to fakt není normální? Co to znamená? Mohu to nějak napravit?

Vždyť když prosím, aby mi někdo řekl, že to JE normální, ve skutečnosti chci říci jen jedno: Prosím vás, nedovolte mi zničit ty, které jsou pro mě na tomto světě nejdůležitější.

Zdroj: scarymommy.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz