„To nejdůležitější v každém vztahu je umět druhému říci Mám tě rád, Jsem tu pro tebe a Prosím tě, promiň mi to.“
Většina rodičů na své děti pravidelně naléhá, aby se omluvily – ať už svému sourozenci, kamarádovi nebo dospělému.
I přesto, že to považují za něco přirozeného, omluvit se vlastnímu dítěti je pro ně nesmírně obtížné. Je jim to trapné a snaží se tomu vyhnout ze všech sil.
Často se sami sebe snažíme obhájit tvrzením, že pokud se budeme dítěti omlouvat, ztratí vůči nám respekt. Opak je pravdou. Copak si nevážíte více lidí, kteří si umí přiznat chybu a snaží se ji napravit?
Omluvit se za své chyby neznamená, že nemáte nárok korigovat nevhodné chování vašeho dítěte.
Domnívám se, že pro většinu z nás je omluva jednoduše nepříjemná. Musíme si připustit, že jsme udělali chybu, a ještě nás i převálcují pocity studu. Všichni si velmi dobře pamatujeme, jaké to bylo, pokud jsme byli v dětství nuceni někomu se omluvit…
Co se dítě naučí od rodiče, který se odmítá omluvit?
- Pokud se omluvím, připustím, že jsem udělal něco špatného, případně že jsem špatný. Vyvolává to pocity studu.
- Ublížit někomu nic neznamená. Své chyby si nemusím připustit. Ani se nemusím snažit je napravit.
- Pokud se omluvím, oslabím svou pozici.
- Moji rodiče vyžadují, abych se sourozencům vždy omluvil. Pokud mě k tomu nedonutí, za nic na světě to neudělám.
Nebylo by lepší být pro naše děti vzorem a ukázat jim, jaké je ospravedlnění důležité? Naučily by se, že:
- Všichni děláme chyby, ale můžeme se pokusit je napravit.
- Každému se stane, že někoho zraní. Měli bychom si však přiznat chybu a pokusit se dát věci do pořádku.
- Pokud se omluvíme, v očích toho, komu jsme ublížili, naše hodnota stoupne.
- Počkám, dokud budu cítit, že jsem připravený se omluvit. Pak to pro mě nebude problém a všichni se budeme cítit lépe.
Kdy je třeba se omluvit svým dětem a co bychom jim měli říci
1. Omlouvejte se často a jednoduše.
Dokonce i v momentech, které nejsou nějak významné, ale jsou součástí života: „Och! Promiň, že jsem ti skočila do řeči…“
Omluvte se svému dítěti pokaždé, když uděláte něco, co chcete v jeho chování eliminovat. Za to, že mu stanovíte přiměřené hranice, se samozřejmě neomlouvejte.
Pokud neudržíte své emoce „na uzdě“ a vybuchnete (bez ohledu na to, co vaše dítě udělalo), ospravedlnění je na místě. Zejména pokud nechcete, aby dítě prožívalo podobné záchvaty hněvu jako vy.
2. Když to vaše dítě vnímá jako velkou chybu, připusťte si ji. I když podle vás je to jen malichernost.
„Vím, slíbila jsem ti, že ti ten sešit z obchodu přinesu. Velmi mě mrzí, že jsem na to zapomněla. Zřejmě ses na mě spoléhala. Promiň mi to.“
3. Popište, co se vlastně stalo.
„Obě jsme byly velmi naštvané… Ty jsi křičela. I já jsem začala křičet. Pak si se rozbrečela. Nechtěla jsem tě tak vylekat, byla jsem velmi rozčilená. To mně však neospravedlňuje.
Měla jsem se ovládnout. Lidé, kteří se mají rádi, problémy křikem neřeší.“ Omluvou musíte dát najevo, že jste si vědomi, jaký vliv mělo vaše chování na dítě.
4. Odolejte pokušení svalovat vinu na druhého.
Někdy se začneme omlouvat, ale vzápětí to celé obrátíme proti druhému, protože chyba byla na jeho straně. Ano, křičela jsem na tebe – ale zasloužil sis!
Tímto způsobem však ničeho nedosáhneme. Jsme dospělí a je na nás, abychom ukázali, jak je třeba danou situaci řešit.
5. Vysvětlete své jednání, ale nepokazte omluvu výmluvami.
„Měla jsem velmi špatný den, nic se mi nedařilo… další problém jsem už nezvládla a začala jsem na tebe křičet. Já vím, že mě to neomlouvá.
Nikdo si nezaslouží, aby na něj druzí takto křičeli, ať už udělal cokoliv.“
6. Využijte dané situaci, abyste dítěti ukázali, jak být odpovědným za své činy.
„Velmi mě mrzí, že jsem tu nebyla, abych vám pomohla situaci vyřešit.“ Nesypete si popel na hlavu a nedávejte si to za vinu.
Je vám líto, že jste při nich nebyli. Pokud na sebe převezmete alespoň malý podíl odpovědnosti, bude pro ně snazší se omluvit.
7. Začněte znovu.
„Promiň, zlatíčko, nechtěla jsem na tebe tak vyletět. Zkusím to ještě jednou. Chtěla jsem ti říct, že…“
8. Vymyslete plán, jak věci napravit.
„Víš co, ráno se po cestě do školy zastavíme v supermarketu a koupíme ten sešit.“ Při omluvě musíte dát druhému jasně najevo, že máte zájem dát věci do pořádku.
Nebojte se zeptat na to, jak můžete svou chybu napravit.
9. Připravte si plán, podle kterého budete příště postupovat.
Pokud se vašeho dítěte zeptáte na to, co byste podle něj mohli příště udělat jinak, hodně ho tím naučíte. Zkuste si o tom promluvit bez zbytečného napětí a nezačínejte se obraňovat.
Nakonec uzavřete dohodu: „Příště budu počítat do deseti a zároveň zhluboka dýchat. Snad mi to pomůže se uklidnit a reagovat s chladnou hlavou.“ A zkuste to opravdu dodržet.
Pokud vám někdo, koho máte rádi, opakovaně ubližuje, dříve či později přestanete brát jeho omluvy vážně.
Omluva má význam pouze v případě, kdy se opravdu snažíme vyhnout stejné chybě a neubližujeme opakovaně.
10. Zeptejte se dítěte na to, jestli je připraveno se smířit.
Dá se toho docílit i jednoduchou větou: Doufám, že mi odpustíš. Takto mu pomůžete překonat velkou propast, kterou mezi vámi vytvořil hněv. Dostane vás to opět na stejnou vlnovou délku.
Nikdy na děti netlačte. Odpuštění musí někdy opravdu dozrát a nemělo by být vynuceno. Někteří rodiče se tomuto kroku brání, protože se domnívají, že dětem dávají do rukou příliš velkou moc.
Pokud však dítě není připraveno vám odpustit, měli byste to vědět. Jen tak mu můžete pomoci překonat negativní pocity, které u něj stále přetrvávají.
11. Nezahanbujte a neobviňujte.
Místo toho se snažte s dítětem budovat harmonický vztah. Připustit si, že jsme udělali chybu nebo poprosit druhého o odpuštění vyžaduje odvahu.
Pokud to dokážete, budete svým dětem lepším rodičem. Vyrostou z nich zdraví lidé, kteří si váží vztahů a chovají se odpovědně.
Napsat komentář