Je to starodávná otázka, kterou se rodiče ptají svých dětí: „Jak dnes bylo ve škole?“ A po celé generace děti vychrlí nějakou variaci stejné vágní odpovědi „dobře“ nebo „v pohodě“.
Hm, řekněme si upřímně. Nikdo a nic není jednoduše „v pohodě“. „Dobře“ je pro lidi, jejichž nechceme, aby se dostali k detailům.
„Dobře“ mi nedává citovou hloubku a vytoužené spojení, které hledám ve svých třech dcerách, když se je zeptám na to, jak se měly ve škole.
Vím, že moje děti se potřebují ode mne individualizovat a oddělit se ode mne a být samostatné, funkční bytosti. To však neznamená, že já jsem připravena nebo ochotna zůstat ve tmě, pokud se jedná o to, co se ve skutečnosti děje ve škole.
Trik je v tom, že je třeba vědět, jak dostat to, co chci. Podobně jako mnohé věci v rodičovství i toto je naučená zručnost a načasování je vším.
Přestože mým nejoblíbenějším místem pro zahájení konverzace s mými dětmi (hlavně proto, že jsou vnímavým publikem) je auto, často poté, co je vyzvednu, nejsou správně naladěny na rozhovor.
Místo toho se moje 12leté dítě otevírá v čase večeře, kdy je celá rodina spolu a naslouchá jeden druhému. Moje nejmladší dcera se zvykne rozmluvit v čase, kdy se chodí spát, což zase nebývá mou upřednostňovanou volbou pro smysluplnou konverzaci, ale je to čas, kdy se ona rozmluví a má mě jen pro sebe.
Moje teenagerka je nejméně předvídatelná. V některé dny vítá mé otázky; v jiné dny se stává frustrovanou a jen mi řekne, že je příliš zaneprázdněna domácími úkoly na to, aby si právě mohla povídat (ech).
Pro mě to není jen to, že dosáhnu toho, aby mi moje děti řekly, co se s nimi děje. Je to těžké. Je to také o ujištění, že jsem schopná soustředit se a nepřerušovat je, když začnou mluvit.
Odpoledne jsou u nás doma hektická kvůli přípravě večeře a mimoškolním aktivitám.
Neumím říct, kolik možných rozhovorů již bylo přerušených, protože jsme museli dělat jiné činnosti.
Naučila jsem se sednout si, zmlknout a naslouchat, když děti začaly mluvit o svých životech, a když jsem měla to štěstí, také o jejich pocitech.
Zde uvádím několik spolehlivých spouštěčů konverzace, díky kterým se dostanete za slovo „dobře“ nebo „v pohodě“:
1. Co bylo nejlepší částí tvého dne?
2. Co byla nejvzrušivější věc, která se ti v škole stala?
3. Které je nejzajímavější místo v tvé třídě?
4. Co tě dnes nejvíce nudilo ve škole?
5. V čem ses dnes zachoval mile?
6. Kdyby si mohl dát svému učiteli přezdívku, jaká by byla?
7. Kdo dnes měl nejlepší oběd?
8. Jaká byla ta nejhloupější věc, která se ti stala?
9. Co tě rozesmálo?
10. Co jsi udělal dnes a bylo to milé?
11. Co udělal někdo jiný a tobě to pomohlo?
12. Co máš nejraději na svém učiteli?
13. Kdyby sis mohl vybrat, s kým bys chtěl sedět, kdo by to byl?
14. Jak sis hrál přes přestávku?
15. Udělal jsi dnes něco úžasného?
16. Myslíš si, že pravidla ve vaší třídě jsou spravedlivá nebo nespravedlivá?
17. Je něco, co se stalo a máš k tomu otázky?
18. Byl nějaký moment, kvůli kterému ses cítil zmateně?
19. Co bylo pro tebe těžké?
20. Je něco, co chceš, abych věděla?
21. Na co se těšíš na zítra?
Kromě toho, že jsem se naučila, jak své děti navést, aby odkryly nejvnitřnější tajemství o jejich školních dnech, také jsem se naučila jim poděkovat za to, že se o to se mnou podělily.
Z toho vědí, že si skutečně vážím jejích zkušeností a pocitů. Povzbuzuje je to k tomu, aby mi o tom řekly.
Kdyby jen třídy měly nainstalované webové kamery, přes které by rodiče mohli monitorovat své děti… jen žertuju (ne, nežertuju).
Napsat komentář