„Říct, že je nám toho líto“ může děti naučit, aby řekly, že je jim toho líto. Avšak vědí děti, co to opravdu znamená?
Představte si následující situaci: Váš předškolák si hraje s jiným dítětem a vznikne neshoda kvůli tomu, kdo si bude hrát s hračkou. Vaše dítě štípne jiné dítě, které následně začne plakat. Co uděláte?
U mnohých z nás bude naší bezprostřední reakcí to, že vyskočíme se slovy: „Omluv se a řekni, že je ti toho líto!“ Je to přirozené. Je to normální, je to civilizované.
Když se však jedná o dítě, kterému je méně než 5 let, skutečnost je taková, že ono vůbec neví jak nebo proč má něčeho litovat. Využijme proto tuto chvíli na to, abychom ho naučili, co to znamená.
Tento scénář mi není neznámý. Byl součástí mého každodenního života po dobu delší než jednu dekádu.
Nejprve jako učitelky předškoláků a nyní jako výzkumné pracovnice vývoje raného dětství, která se specializuje na předškoláky (když nemluvím o tom, že jsem mámou batolete, a tak bojuji s nutkáním donutit ho omlouvat se denně).
Zjistila jsem však, že překročením hranice při používání „Řekni, že toho lituješ“, mohu vytvořit silný tréninkový moment. Ten pomůže dětem porozumět, co ospravedlnění znamená a proč je to důležité.
Jak to uděláte? Zkuste to rozdělit na pět jednoduchých kroků:
Krok č. 1: „Zmenšete se“
Rychle kleknu na zem a udělám se malou, a tak jsem s dítětem na stejné úrovni očí. Dětem to pomáhá spojit se se mnou a začít mě poslouchat. Budou se také cítit příjemněji v nepříjemné situaci.
Když dospělý stojí nad dětmi, ty nabydou pocitu, že jsou obviňovány. Je tak pravděpodobnější, že se budou cítit trapně a uzavřou se.
Abyste tomu předešli, zmenšete se na jejich velikost a mluvte měkkým tónem.
Krok č. 2: Nechte je identifikovat se s emocí druhé osoby
Nakolik je empatie rozhodující při pochopení toho, co ve skutečnosti „Já toho lituji“ znamená, musíme začít se základy, čímž jsou emoce.
Aby pochopily, proč něčeho litují, dítě nejprve musí porozumět, jak se druhá osoba cítí.
V momentě řeknu něco jako „Och, Bože, podívej se na tu tvář. Jak se ti líbí? Myslíš si, že vypadá šťastně?“
Toto funguje jako úžasný startovací bod na to, abychom mluvili o emocích v určitém kontextu a bezprostředně našli slovo vystihující pocit jiného dítěte (smutný, vystrašený, nervózní, zraněný atd.)
Krok č. 3: Promluvte si o tom, co se stalo
Když budeme mluvit o tom, co druhé dítě cítí, chci se dostat na „proč“ se takto cítí. Zeptejte se něco jako „Proč jsi myslíš, že vypadá smutně? Jak jste si spolu hrály, když se cítí takto?“
Dětem to pomáhá pochopit, že jejich jednání má následky a že mají vliv na to, jak se cítí jiná osoba.
Krok č. 4: Vraťte to zpátky k nim
Nyní, když dítě rozumí jednání, které způsobilo, že jiné dítě se takto cítí, postavte ho do pozice toho druhého dítěte: „Jak by ses cítil, kdyby tě štípl? Byl bys smutný?“
Pak to zahrňte do kontextu: „Já bych nikdy nechtěla, aby tě někdo uštkl a způsobil ti smutek a nechtěla bych to ani pro někoho jiného. Je mou prací držet každého v bezpečí.“
Tím, že situaci otočíme na děti, zosobňuje se to a pomáhá jim to pochopit, jak se jiné dítě může v dané situaci cítit.
Krok č. 5: Zeptejte se jich, jestli je něco, co chtějí říct
Než vynucovat omluvu, se jich zeptám, jestli je něco, co by mohly chtít říct jinému dítěti. Pokud již rozumějí tomu, co je omluva, zpravidla to zapadne a samy se rozhodnou říct, že je jim toho líto.
Pokud to neudělají, nabídněte vysvětlení, jako například „Víš, někdy, když lidé udělají něco, co nemyslí vážně, nebo někdo ublíží jinému, řeknou, že je jim toho líto, že druhé osobě způsobili špatné pocity a dají jim vědět, že se to již nestane.“
Pak to aplikujte na situaci a opět je požádejte, jestli je něco, co by chtěly říct.
Zpravidla se omluví a já to pak ukončím tím, že mluvím o tom, co je třeba udělat nejblíže jinak (například jak používat svá slova, nebo požádat o možnost použít hračku, když druhé dítě už skončí).
V budoucnu se snažte oslavit pozitivní chování velmi konkrétní pochvalou, když uvidíte, jak to začaly používat („Mně se skutečně velmi líbí, jak používáš svá slova a čekám na to, že ty si budeš hrát s hračkou, je to jako když si my hrajeme pěkně spolu…“).
Mohlo by se zdát, že by to mohlo trvat dlouho, ale ve skutečnosti celá tato konverzace by měla trvat jednu až dvě minuty. Něco, co by trvalo déle, by neudrželo jejich pozornost a mohlo by se minout účinkům.
Přechod na tento přístup se nestane z noci do rána. Na to, aby se to pociťovalo přirozeně, je potřebný čas a trénink (a možná to budete muset průběžně vysvětlit ostatním rodičům, kteří jsou rozhořčeni tím, proč nedonutíte své dítě, aby hned bezprostředně řeklo, že toho lituje).
Já jsem ale zjistila, že když se důsledně držíte cíle, dokonce i velmi malé děti umí pochopit koncept omluvy a začnou měnit své chování.
Závěr
Pokaždé, když pracujete s těmito kroky, se situace „lituji toho“ může zdát jako stále se opakující.
Avšak přerušením a slovy „Já toho lituju“ (což je více než jen reflex) můžeme dětem pomoci stát se empatičtějšími a omluvě dát konkrétní smysl.
Nakonec se takto naučí v první řadě zabránit tomu, aby udělaly něco, čeho budou litovat. Budou si také více uvědomovat své chování a to, jak jejich chování ovlivňuje jiné lidi.
Napsat komentář