Moje dcera nemá žádné přátele ve škole: Když teenager nezapadne

Moc se mi líbí fotografie z vesmírné sondy Cassini, která krásně zobrazuje Saturn s jeho prstenci a v pozadí září naše Země jako téměř neviditelná hvězdička.

Někdy mi připadá, že i moje dcera Ema létá ve vesmíru prvního ročníku na střední škole, kde není téměř žádný kyslík.

„Hlavně, že neleží kdesi zasypána po zemětřesení,“ argumentuje moje manželka Marta, když reaguje na příšerné události ve večerních zprávách. „To máš pravdu,“ říkám, „ale jenom když jsi to nemyslela metaforicky.“

Musel jsem čelit mnohým výzvám rodičovství – můj syn byl do své puberty přímo posedlý skřety, moje zaneprázdněná manželka zaplavila naši pracovnu kopou papírové roboty…

Není nic horšího než se snažit dceři pomoci přežít sociální apokalypsu při začleňování do kolektivu na střední škole.

Ve škole nemá žádné přátele

Špatné zacházení ze strany vrstevníků se zdá být ďábelské a všudypřítomné. Přítelkyně se najednou začínají shlukovat kolem jedné protivné dívky, jejíž „jedinečnost“ zřejmě spočívá pouze v tom, že je o něco hezčí než ostatní.

Jakmile se „kamarádce“ podaří dostat do „fanklubu“, už se na Emu ani nepodívá.

Ema je zmatená, ale zároveň vědomě odmítá stát se součástí této hry. Velmi mě bolí, když si uvědomím, že její spřízněnou duší je šerif z filmu Tahle země není pro staré. Podobně jako moje dcera i on ví, že pokud chce být součástí kolektivu, musí zaprodat vlastní duši.

Vždyť se snaží. Samozřejmě v rámci svých možností… Přes volnou hodinu se jich zeptala, jestli by se k nim mohla přidat a zahrát si s nimi volejbal.

„Ne,“ řeklo se smíchem celé hejno děvčat. „Ale neber si to osobně. Není to kvůli tobě. To kvůli nám!“

Jsem muž ve středním věku a je pro mě jednoduché vybrat si lidi, se kterými se budu stýkat a akceptovat své „podivínství“ s láskou.

Pro teenagerku je to bohužel celý vesmír. Je v něm zcela ztracená a každou mou radu vnímá v jazyce, kterému vůbec nerozumí.

„Zlato, pokud ti děvčata dokázala udělat něco takového, to znamená, že nikdy nebyly tvé skutečné přítelkyně,“ říká jí Marta. „Neber to tak, že tě opustily…“

Celá tragédie spočívá v tom, že Ema je živá bytost, a také si zaslouží ne ledajaké, ale ÚŽASNÉ vztahy a přátelství. Je jako hluboká studna plná živé vody.

Hledání nových přátel

Ráda nosí své brýle. Dovoluje jí to lépe se zaměřit na svět a jeho krásu a vychutnat si to.

Má v sobě tolik empatie, že když jí vyprávíte nějaký příběh, podvědomě vyjadřuje gesty to, co jí právě říkáte. Přesně tak, jak to dělávala, když byla malá holčička.

Tato teenagerka si dokázala plně uvědomit, jaký úžasný, jedinečný a vzrušující zážitek jí Bůh dopřál, když nás v kajaku na řece chytila ​​strašná bouře s krupobitím. „To je fantazie!“ vykřikovala.

Chodíme spolu do filmového klubu a když odtud odejdeme, spustí na mě proud slov, zatímco já se téměř nezmůžu na slovo a jen si něco zamrmlám pod nos.

Shrnu to: Je to skutečná lidská bytost s vnímavostí dospěláka, kterou strčili do šíleného světa adolescentů.

Ptá se na můj názor, jak si má najít nové přátele. „Vůbec nevím, co mám říct. Ani jak se chovat,“ říká mi.

Řešení se nezdá být nijak zvlášť složité. Odpovídám jí, že musí být vůči lidem vstřícná a přimlouvat se jim. „Zeptej se jich na něco o nich. Buď k nim milá. Každý člověk má co nabídnout.“

Chci, aby z ní vyrostl hodný člověk, bez ohledu na to, co ji to bude stát. Básník W.H. Auden, ve své době velmi populární, byl známý tím, že si vyhlédl nejméně významnou osobnost v místnosti, aby s ní promluvil.

Ne své přívržence, ani bohaté lidi. I ten nejnápadnější člověk nás umí něčím obohatit.

Ema přemýšlí, co je třeba udělat, aby si na nové škole získala nějaké kamarády: Co potřebuji, abych byla pro druhé zajímavá? Co se mnou bude, když přestanu chodit na bojové umění nebo nebudu ve sportovním kroužku?

Jsem „jen“ někdo? Nejsem jako Země na fotce vesmírné sondy Cassini, kterou téměř není vidět – nejsem jen jednou z miliard, nediferencovaná, křehká a pomíjivá?

Říkám jí, že na univerzitě bude mít takové kamarády, jaké potřebuje a jaké si zaslouží. Jen tak se jednoho dne objeví a budou toužit po přátelství s ní stejně jako ona.

Místo toho, aby se setkala se skupinkou rozblázněných přátel, odchází se mnou na večeři a pak do kina. Já si tohoto času se svou dcerou nesmírně vážím, i když je to jen v důsledku jejího „společenského selhání“.

Než Cassini odpojila kamery a vydala se na cestu do zapomnění, udělala ještě poslední snímek: zachytila ​​oblast svého nárazu, zhruba 10 stupňů severně od Saturnova rovníku.

Vypadala jako mlhavý a zčeřený oblak. Tento pohled byl stejně zlověstnou předzvěstí jako čekání na to, kdy opět zazvoní školní zvonek.

Po prohlédnutí posledních záběrů je opravdu těžké nezosobňovat a nevnímat poslední pohled Cassini na hvězdy jako Lotovu ženu, která se ještě naposledy ohlédla.

A jak padala, planeta Země v jejím pozadí se jevila tak malá a vzdálená, až se člověk zamýšlel nad tím, jaký kout vesmíru je z této dvojice osamělejší.