I time-out (čas na to, aby se dítě uklidnilo) a „konstruktivní“ kritika mohou dítěti uškodit. Naštěstí existují alternativy, které je efektivně nahradí.
Představte si, že jste na magnetické rezonanci. Ležíte v tunelu, hlavu i ramena máte zafixovány, váš nos se téměř dotýká krytu. „Nesmíte se hýbat,“ upozorňuje vás lékař.
V přístroji to pořádně vrčí a drnčí, a najednou uslyšíte další zvuk. Je to hlas vaší mámy. Mluví o vás a vyjadřuje nesouhlas s vašimi životními rozhodnutími.
Jill Hooleyová, profesorka kognitivní psychologie na Harvardu, se tímto způsobem snažila zjistit, jaký vliv má kritika rodičů na naši psychiku. Její tým nahrál mámy účastníků, jak kritizují některé životní kroky svých dětí.
Jaké účinky má kritika rodičů na psychiku dítěte
Podle jejího výzkumu nesouhlas rodičů v nás vzbuzuje něco odpudivého. Může to mít dokonce špatný vliv na naše mentální zdraví.
Narůstající množství vědeckých důkazů ukazuje, že kritika našich milovaných může vyvolat latentní psychické onemocnění a může ztížit zotavování se z deprese, schizofrenie či jiných onemocnění mozku.
Pro rodiče, kteří tápou v tom, jak své těžko zvládnutelné děti naučit disciplíně, to může být frustrující.
První důkaz o tom, že kritika rodičů se může spojovat s duševními poruchami, pochází z Londýna, z období 50. let 20. století. Sociolog George Brown chtěl zjistit, proč pacienti se schizofrenií mají po dlouhodobé hospitalizaci velké problémy při opětovném začlenění do společnosti.
Byl překvapen, že pacienti, kteří se vrátí domů k rodičům nebo partnerovi, mají mnohem horší výsledky než ti, kteří bývají s cizími lidmi. Tito lidé začali mnohem častěji slyšet různé hlasy, mívat přeludy a začali se chovat agresivně.
To u Browna vzbudilo zvědavost a začal zkoumat vliv rodinných vztahů na zotavování se ze schizofrenie. Výzkumníci sledovali několik pacientů a jejich rodiny a postupně se jim začínal odkrývat určitý „vzorec“.
Pacienti, kteří žili v jedné domácnosti s kritizujícím, nevraživým či komplikovaným partnerem, dosahovali mnohem horších výsledků, než ti, kterých podporovali nejbližší, nebo ti, kteří žili na internátu.
Na zjištění tohoto vědce navázali mnozí další výzkumníci. Dokonce se vynašlo standardní měření, které se používá dodnes.
Je založeno na tom, že pacienti mají ohodnotit na stupnici od 1 po 10, do jaké míry jsou citliví na kritiku svého partnera nebo nejbližších příbuzných. Ukázalo se, že udané číslo odráží duševní stav pacientů a jejich spokojenost.
Číslo šest a více vypovídá o vysokém riziku psychiatrického relapsu, zatímco čísla dva a tři jsou příznivá a svědčí o postupném zotavování.
Podle jedné studie krevní tlak pacienta může zvýšit už i samotná přítomnost problémového člena rodiny, zatímco přítomnost vlídného rodinného příslušníka pomáhá těmto lidem k samoregulaci.
Vědci už dlouhá léta sledují výsledky pacientů s depresemi, bipolární poruchou, úzkostí, posttraumatickými stresovými poruchami, poruchami přijmu potravy a problémy s užíváním návykových látek.
Co zjistily další studie
Doktorka Hooleyová se chtěla ve svém výzkumu posunout dál a rozhodla se pro funkční zobrazování magnetickou rezonancí. Ta jí umožnila přímo sledovat, jak mozek reaguje na kritiku rodičů.
Udělala nábor dvacetiletých až třicetiletých lidí, kteří v minulosti trpěli depresemi, ale v současnosti byli stabilizováni.
Když si vyslechli nahrávku svých kritizujících matek (tyto studie se z různých důvodu zaměřují právě na kritiku matek), jejich mozek se vrátil zpět do stavu deprese.
Oblasti mozku odpovědné za zpracovávání emocí se jako by vypnuly a zvýšila se aktivita v amygdale, která rozhoduje o útoku nebo útěku.
Když si kontrolní skupina (lidé bez záznamů o depresi) a skupina depresivních mladých lidí vyslechla, jak se jejich mámy chlubí svými dětmi, stejná reakce se neobjevila.
Nepříjemné je, že rodič nemusí chtít své dítě kritizovat, ale mozek depresivního dítěte to může vnímat jinak.
Lidé náchylní k duševní poruše kritiku snášejí velmi těžce a mají problémy na ni reagovat. (Nejnovější výzkum jen začíná zkoumat, jestli kritika předurčuje náš mozek k tomu, aby byl náchylnější na deprese.)
„Měli bychom si uvědomit, že naše kritika může mít neblahé následky, i když to můžeme vnímat jinak,“ upozorňuje Hooleyová. „To neznamená, že kritizující lidé jsou špatní a protivní. Právě naopak. Mohou se ze všech sil snažit.“
Jak má tedy rodič postupovat a disciplinárně zakročit?
Výprask jako „za starých časů“ se už nenosí – množství důkazů potvrdilo souvislost mezi fyzickým trestáním a agresivitou, zneužíváním a kriminálním chováním v dospělosti.
Na děti bychom neměli vůbec křičet. Ostrá slova, křik, nadávky či ponižování zvyšují riziko vzniku deprese, agrese, užívání návykových látek či alkoholu více než desetinásobně.
Problémy může způsobit dokonce i time-out.
„Zjistili jsme, že time-out se často používá jako trest a dítě se po něm cítí ještě neklidněji a není schopné samoregulace,“ píše Dan Siegel, profesor klinické psychologie na lékařské fakultě Kalifornské univerzity v Los Angeles.
To znamená, že musíme s naší malou „příšerkou“ zacházet jako s křehkou sněhovou vločkou?
Vůbec ne. Kritika rodičů je neodmyslitelná a nutná. Pomáhá dětem naučit se „probíjet“ životem. Problém nastává, když kritika způsobuje potíže zejména dětem, u kterých se nám zdá, že ji nutně potřebují a jejich chování ji vyžaduje.
V průzkumu Národního institutu duševního zdraví (USA) z roku 2016 se ukázalo, že v daném roku trpělo depresemi až 13 % adolescentů.
Další studie zkoumala 10 000 amerických dětí do 18 let a zjistila, že u poloviny z nich se rozvinuly poruchy chování, změny nálad nebo nějaké formy závislosti. Podle těchto výsledků by měli být rodiče opatrnější při vyjadřování nesouhlasu.
Rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že jejich děti potřebují pevné hranice, chtějí je chránit a nerozmazlovat, mohou najít odpovědi v nejnovějších vědeckých výzkumech.
Zdravotní problémy jako deprese, úzkost či poruchy pozornosti pocházejí z naší neschopnosti správně zacházet se svými myšlenkami, emocemi a chováním.
Všechno jsou to získané schopnosti a podle nejnovějších výzkumů se děti učí samoregulaci pomocí spojení a empatie, fyzického dotyku a také díky tomu, že jsou v blízkosti svých rodičů.
Ve významném experimentu Grega Siegleho z roku 2012 vědci z laboratoře Pittsburské univerzity použili funkční zobrazování magnetickou rezonancí.
Tito vědci sledovali změny v mozkové aktivitě dětí s úzkostnými poruchami. Některé děti ve věku asi deseti let vyžadovaly, aby jejich mámy byly během vyšetření u nich.
Je to poměrně běžné a tento požadavek je často splněn. Jedna z bývalých studentek Grega Siegleho však vyjádřila obavy, že by to mohlo ovlivnit výsledky výzkumu.
A měla pravdu. Mozek úzkostných dětí, které absolvovaly vyšetření bez přítomnosti rodičů, vykazoval zvýšenou aktivitu v oblastech, které přiřazují emocionální a fyziologické reakce ke strachu a stresu.
Pokud však byla máma poblíž, tato aktivita se neobjevovala. V tomto případě se mozek úzkostných dětí choval stejně jako mozek dětí, které netrpěly úzkostí.
„Jde o zcela náhodné zjištění,“ prozradil Siegle. „Pokud je u nás blízká osoba, a zejména pokud se nás dotýká, velmi nám to pomáhá regulovat naši emocionální reaktivitu.“
Když jsme mladí, neurony se spojují a propojují velmi rychle. Výsledky jeho výzkumu podpořené mnoha dalšími studiemi naznačují, že propojení rodiče s dítětem během stresové situace nebo konfliktu pomáhá stimulovat vývoj těch částí mozku, které jsou odpovědné za emocionální regulaci.
Doporučení odborníků k řešení stresových situací
Něžným pohlazením nebo láskyplným objetím se můžete spojit se svým rozzlobeným batoletem, které jste právě odtáhli od regálu se sladkostmi. Podobně to můžete udělat i při rozzlobeném teenagerovi.
Zachovejte klid a rozvahu, nenechte se vtáhnout do konfliktu a prokažte dítěti svou empatii, zatímco budete nadále (ale s láskou) trvat na dodržování zavedených pravidel ohledně využívání technologií či sledování televize. Nedokážeme ovlivnit reakci našeho dítěte, ale můžeme kontrolovat vlastní chování.
A tak máte na výběr ze dvou možností. Buď budete křičet, poučovat a udělovat time-outy, nebo budete vědomě upevňovat vzájemnou vazbu a pomůžete svému dítěti zvládnout problém.
Později, když se dítě uklidní, s ním budete pracovat na tom, jak kontrolovat jeho chování. Malé dítě možná bude souhlasit s tím, že pokaždé, když se u něj dostaví pocit frustrace, bude provádět dřepy s výskokem nebo odejde do pokoje a svěří se svému polštáři.
Když máte doma teenagera, dohodněte se s ním, co musí udělat proto, aby získal zpátky svůj iPhone nebo povolení přijít domů pozdě večer.
Závěr
Může jít o velmi složitý proces plný pokusů a omylů. To přirozeně vyžaduje čas, odhodlání a hodně trpělivosti. Nebude to vždy „růžové“ a i vy můžete zažít relaps.
Ale když jste oddáni myšlence, že chcete vychovat houževnatého a schopného člověka, věda mluví stále jasněji.
Když dnes vejdete do obýváku a uvidíte své děti, jak lížou čokoládovou zmrzlinu, která jim kape na sedačku, snažte se svůj hlas ovládat.
Vzpomeňte si na vědecký výzkum, o kterém jste si právě přečetli, párkrát se zhluboka nadechněte a začněte s „výukou“.
Napsat komentář