Témat, které by měli rodiče se svými dětmi probrat, není málo. Jedním z těch nejzákladnějších témat je lidské tělo a právo každého jedince rozhodovat o něm a určovat, kdo a jakým způsobem se ho může dotknout.
„Včasné rozhovory s dětmi o jejich těle jsou nejlepším způsobem, jak podpořit jejich zdravý vývoj a bezpečnost,“ říká sexuoložka Melissa Carnagey. Tyto dialogy představují základ pro pochopení intimity a také sexuálního zneužití.
Internetový kanál HuffPost zjišťoval, jak správně mluvit s malými dětmi o intimních partiích a tělesné „autonomii“.
Odpovědi mu poskytli sexuoložka Melissa Carnagey a sexuální pedagožka Lydia M. Bowers. Zde jsou doporučení, která by podle nich měli mít na paměti všichni rodiče či pečovatelé.
Všechny části těla nazývejte správným názvem
„Části těla jsou jednoduše části těla,“ říká Lydia Bowers. Zdůrazňuje, že slova jako penis, varlata, vulva a vagina jsou normální pojmenování, a ne nadávky. Není důvod k tomu, proč by se rodiče měli cítili nepříjemně při jejich používání.
„Jedná-li se o pojmenování jiných částí těla, bez váhání je nazýváme správně – loket, koleno či nos. Nemělo by to být jinak ani při penisu, vulvě, vagíně či konečníku,“ přizvukuje Melissa Carnagey.
Existuje několik důvodů, proč by děti neměly nazývat pohlavní orgány přezdívkami, ale jejich pravým jménem.
Jedním z nich je fakt, že správné výrazy a kontext pomáhají dětem jasně a srozumitelně mluvit o svém těle. Je nezbytné, aby doma nebo u lékaře uměly přesně pojmenovat místa, kde cítí bolest, svědění či pálení.
„Používáním správných názvů děti lépe připravíte na to, aby mohly s jistotou mluvit o změnách, kterými prochází jejich tělo v období růstu. Týká se to hlavně komunikace se zdravotníky a přiměřeného vyjadřování se v prostředí, kde se učí o zdraví,“ říká sexuoložka Carnagey.
„Vyhýbáme-li se těmto položkám, vyvoláváme v dětech pocity studu a přesvědčení, že je to něco, co je třeba skrývat a o čem se nemluví,“ tvrdí Lydia Bowers.
Dodává, že správné pojmenování věcí je užitečné i v případě, kdy děti učíme hygienickým návykům a tomu, jak správně pečovat o své tělo. „Dítě musí vědět, že při osobní hygieně konečník, penis, vagina a vulva vyžadují rozdílný druh péče.“
Nepoužívejte milá a dětská slova
Ačkoli nás při rozhovorech s dětmi láká používat eufemismy a hypokoristika, v konečném důsledku to může způsobit problémy.
„Mnohé z výrazů, které pro tento účel používáme, mají totiž i jiný význam. Je proto velmi riskantní nazvat dětské genitálie nejednoznačným výrazem. Zažijí-li navíc nevhodný dotyk cizí osoby na těchto místech, může to vést k nesprávnému pochopení,“ říká Carnagey.
Děti by si měly být vědomy toho, že jejich těla se bez jejich souhlasu nikdo nesmí dotýkat, a stane-li se tak, měly by umět přesně a správně pojmenovat, co se stalo.
„Nazýváme-li některé části těla nějakou přezdívkou, je nezbytné, aby dítě poznalo i pravý název,“ upozorňuje Lydia Bowers. „Používáme-li na pojmenování některých částí těla dětská slova či přezdívky, protože je pro nás trapné pojmenovat je pravým jménem, upevňujeme myšlenku, že tyto části jsou špinavé, špatné nebo je třeba se za ně stydět.“
Využívejte každodenní situace, abyste dítě naučili, že jen ono rozhoduje o tom, kdo a jak se ho může dotýkat
„Důležitým krokem je vytvořit takové domácí prostředí, ve kterém se všichni navzájem respektují a každý akceptuje hranice ostatních,“ říká Carnagey.
Rodiče by neměli od dětí vyžadovat, aby svou náklonnost projevovaly, aniž by to samy nechtěly, nebo aby ji přijímaly od jiných, když samy nechtějí. Je velmi nevhodné nutit dítě k tomu, aby objalo člověka (i když je to blízký člen rodiny či sourozenec), jehož obejmout nechce, nebo aby ho políbilo.
Místo toho, abyste mu řekli obejmi mě, se ho raději zeptejte na to, jestli ho můžete obejmout. Nechte rozhodnout dítě.
„U nás doma například platí pravidlo, že nikdo nemusí dvakrát říci ne nebo dost, aby druzí respektovali jeho hranice. Ze začátku je možná potřeba to častěji připomínat a více děti usměrňovat.
Ale pracujete-li na tom cílevědomě, děti si začnou hranice druhých lépe uvědomovat a zároveň budou očekávat, že druzí budou zas respektovat jejich hranice.“
Rodiče a pečovatelé mohou děti učit hodnotě jejich vlastního těla a tomu, že o něm rozhodují jen ony samy, i během každodenních rituálů, jako například při jídle.
„Když dítě řekne, že má dost a je najedené, nezačínejte s ním boj o moc a nenuťte ho dát si ještě alespoň jeden hlt nebo dojíst, co má na talíři. Své děti tak naučíte poslouchat své tělo,“ říká Carnagey.
Lydia Bowers poznamenává, že je mnoho příležitostí, jak dítě naučit všechny tyto podstatné věci. Dá se to dokonce i během sledování televize nebo čtení knih.
Rodiče se mohou například zeptat: „Myslíš si, že bylo od prince správné políbit princeznu, když spala? Nemohla přece vůbec namítat.“
Podle ní však existují i situace, kdy dítě o povolení žádat netřeba, protože některé úkony ještě nezvládá udělat samo. Jedná se například o výměnu plenky, návštěvu lékaře, který má dítěti zajistit odbornou péči, nebo koupel.
Kdybyste se dítěte zeptali na to, zda mu můžete vyměnit plenku, a ono by odpovědělo ne, zůstaly by vám jen dvě možnosti: buď byste násilně porušili jeho nesouhlas, nebo byste ho nechali ve špinavé plence, což ohrožuje jeho zdraví.
„Místo toho si o tom s dítětem promluvte, řekněte mu, co se právě chystáte udělat – je třeba ti vyměnit plenku; teď použiji vlhčený ubrousek a očistím tě…
Tímto způsobem mu prokážete, že jeho tělo respektujete, že něco děláte s určitým záměrem, a zároveň ho o každé vaší činnosti informujete.“
Používejte knihy a videa
Nebojte se sáhnout po encyklopediích či příručkách.
V knihkupectví najdete množství literatury, která je přiměřená věku vašeho dítěte, a výbornou pomůckou vám může být i internet a vzdělávání pomocí edukačních videí.
Naučte dítě důvěřovat svým instinktům
Jsou různé způsoby, jak děti naučit důvěřovat vlastním instinktům. Potřebují pochopit, že jejich tělo patří výlučně jim a že pokud od nich něco vyžaduje jiná osoba, bez jejich souhlasu to nejde.
Carnagey říká, že je velmi důležité učit dítě identifikovat a pojmenovávat své pocity. Ptejte se ho na otázky typu „Jak se teď cítíš?“ nebo nahlas pojmenovávejte, co vidíte: „Vidím, že se mračíš. Co se v tobě odehrává?“
„Budete-li se jim pravidelně přimlouvat a ptát se jich na to, jak se jim daří a co v daném okamžiku prožívají, posílíte u nich vědomí hodnoty vlastního těla a posílíte jazyk, který je důležitý při pojmenovávání jejich zážitků a zkušeností.“ Tímto způsobem z nich vychováte sebejisté lidi, kteří umí vyjádřit své problémy, touhy a potřeby.
Zdroj: huffpost.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář