Pracuji jako učitel. V mé profesi se stále častěji setkávám s tím, že rodiče často nesprávně používají termín „šikana“ na označení veškerých nepříjemností, které se stávají ve škole jejich dětí.
„Šikana“ na školách bohužel opravdu existuje a má velmi vážné následky, jak z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska. Je třeba si uvědomit, že tento termín má velmi konkrétní význam.
Ačkoli pro výraz „šikana“ existuje několik definic, základ mají všechny společný. Stopbullying.gov uvádí, že šikana představuje „nežádoucí projevy agresivního chování dětí ve školním kolektivu“.
Na stránce se dále uvádí, že musí jít o nevyrovnané síly (ať už se jedná o fyzickou sílu, popularitu nebo přístup k informacím) a takový vzorec chování musí (nebo by se mohl) vyskytovat opakovaně.
„Mezi prostředky k šikanování patří výhrůžky, pomluvy, fyzický nebo slovní útok a snaha úmyslně vyčlenit jednotlivce ze skupiny,“ uvádí stránka stopbullying.gov.
Pokud dojde k šikaně, je třeba okamžitě zakročit. Téměř vždy je nezbytný zásah dospělého, ať už se jedná o rodiče, zaměstnance školy, výchovné poradce nebo dokonce orgány činné v trestním řízení.
Nedávná příhoda, která se týkala jednoho z mých dětí, mi však připomněla, že ne každá nevlídnost je šikanou. Mé dítě se stalo terčem sarkastických a nepříjemných poznámek jednoho z mých kolegů. Jeho chování bylo nepřiměřené a odrazující a mé dítě se cítilo „zaskočeně“ a odstrčené.
Ve svém zaměstnání pracuji už velmi dlouho. Zároveň jsem rodičem pěti dětí. Je mi téměř 50 let. Dalo by se předpokládat, že v tomto věku už budu reagovat rozumně.
Ale když mi moje dítě doma vyprávělo, co se děje, strašně jsem se rozčílil a reagoval jsem velmi vznětlivě. Dotyčného učitele jsem ihned odsoudil.
Věřím, že většina rodičů si už něčím podobným prošla. Pod vlivem silných emocí takové chování lze snadno označit za šikanu. Je přece na první pohled jasné, kdo je obětí a kdo agresorem.
Ale bylo by namístě, kdyby rodiče odolali tomuto pokušení a nechali si celou situaci v klidu projít hlavou. Je třeba dobře zvážit, jestli použít termín „šikana“.
Když jsem se trochu uklidnil, uvědomil jsem si, že v našem případě o šikanu nejde. Ve zmíněné definici absentovalo téměř všechno (kromě nepoměru sil). Člověk se může chovat necitlivě a neobezřetně, nedospěle, hrubě, ba dokonce agresivně, ale ještě nemusí jít o šikanu.
To by měly vědět všechny děti, protože jejich štěstí či pracovní úspěchy budou do značné míry záviset na tom, jak dokáží zvládat mezilidské vztahy a řešit konflikty.
Pokud každou nepříjemnost „označíme“ jako šikanu, děti tím na život nepřipravíme. Přinejmenším je naučíme věci pojmenovávat nesprávným jménem.
„Pokud šikanu vnímáme „jen“ jako hrubé chování, banalizujeme tím velmi vážný případ zneužívání dětí druhými dětmi,“ tvrdí v článku zveřejněném v časopise Psychology Today klinická psycholožka Eileen Kennedy-Moore.
„Platí to i opačně; pokud každou nepříjemnou situaci, v níž se naše dítě ocitne, nazveme šikanou, prodáváme dětem velmi nezdravou informaci.
Děti to chápou tak, že jsou zranitelné a že se ani s nejmenšími náznaky hrubého chování neumí vyrovnat samy.“
Už celá léta sleduji rodiče, jak nesprávným používáním slova šikana ve svých dětech podporují tuto „křehkost“. Pamatuji si na žákyni, která měla svůj okruh přátel, ale chtěla se dostat do populárnější skupinky děvčat.
Dívky v této skupince měly k sobě velmi blízko, protože jejich rodiny se navzájem znaly a přátelily. Děvčata se k ní nechovala hrubě ani neslušně.
Dokonce bych řekl, že tyto dívky byly přátelské. Když si k nim přisedla na obědě, povídaly si s ní a snažily se ji přijat mezi sebe. Běžně se s ní bavily i ve škole.
Když některou z nich zavolala do kina, šla a spolu si to užily. Ale nevpustily ji dovnitř své skupinky. Pokaždé, když podnikly něco bez ní, její rodiče je obvinili ze šikany.
Jiná dívka byla zas zapálená pro nějaký předmět. Jednou během diskuse vyprávěla tak horlivě, že se jeden spolužák začal nahlas smát na tom, jak vášnivě zareagovala. Opět stejná reakce – rodiče této dívky označili jeho chování za šikanu.
Netvrdím, že tyto situace jsou v pořádku, ale rozhodně se nejedná o šikanu. Je zjevné, že rodiče procítili bolest svého dítěte. Ale zveličili záměr a chování spolužáků, zatímco minimalizovali skutky vlastního dítěte a jeho možnosti.
Dítě se vžilo do role oběti, která je bezmocná a nedokáže situaci změnit.
Jak ty dívky rostly, byly vůči urážkám a nepříjemným situacím (které se nedaly nazvat šikanou) stále méně „odolné“. Jejich emocionální nevyspělost a přehnané reakce způsobily, že je spolužáci vyloučili z kolektivu.
Kennedy-Moore ve svém článku konstatuje, že pokud výraz šikana používáme nesprávně nebo „obrušujeme“ jeho význam, banalizujeme samotnou šikanu.
To má další důsledek, který si mnozí lidé ani neuvědomují: pokud někdo ve škole nahlásí šikanu, která se po prošetření případu nepotvrdí, důvěryhodnost této osoby se výrazně sníží. Dospělí – stejně jako spolužáci – nebudou v budoucnosti brát stížnosti vážně.
Rovněž obvinění dítěte ze šikany druhého může mít závažné sociální, emocionální a jiné důsledky, protože z obvinění se může snadno stát „označení“, před kterým nelze ujít. Toto dítě bývá často vyloučeno z kolektivu a cítí se osaměle, bez možnosti napravit nebo získat zpět svou reputaci. Pokud toto označení dítěti „zůstalo“ neprávem, může to mít obzvláště zdrcující následky na jeho psychiku.
Ironií je, že termín šikanování znamená škodit či ubližovat někomu, kdo se neumí bránit. Takže pokud dospělý označí nějaké dítě za pachatele šikany, také se může jednat o určitou formu šikany.
Jak tedy reagovat, pokud dítě zažívá nepravosti nebo nepříjemnosti, které nelze nazvat šikanou? Odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché, protože situace – i děti – jsou velmi rozmanité.
Myslím si, že nejdříve je třeba si položit otázku: „Jaké mám možnosti?“ a následně se zamyslet nad tím, co z jednotlivých možností vyplývá.
Děti si potřebují promluvit o chování „agresora“. Je třeba je vyslechnout a projevit empatii. Já pak pokračuji otázkou: „Tak dobře, a co bys tedy mohl/mohla udělat?“
Tato věta dítě často povzbudí. Zkušenosti mě přesvědčili o tom, že má-li jednání konkrétní záměr, vzbuzuje naději a dodává sílu.
Stává se, že dítě neumí najít správnou odpověď, protože je příliš rozzlobené, chybí mu zkušenosti nebo to jde proti zdravému rozumu či intuici. Vzpomínal jsem, že mé dítě se cítilo být v pasti a nevědělo reagovat.
S manželkou jsme celou situaci probrali, pak jsme si o tom promluvili všichni společně a navrhli jsme možná řešení.
Jeden z návrhů pomohl problém vyřešit, a co je důležitější, mé dítě se díky tomu naučilo, jak vyřešit problémovou situaci. Kdybychom celý případ označili jako šikanu, naše dítě by nikdy nezískalo tuto významnou zkušenost.
Musíme se naučit pozorně hodnotit komplexní situace, sledovat dynamiku vztahů a reagovat ohleduplně.
To vyžaduje a zároveň pomáhá rozvíjet soudnost, čestnost a uvědomování si sebe sama. Pokud půjdeme dětem vzorem, dokážeme jim pomoci vypěstovat si tyto vlastnosti.
Napsat komentář