Když jsem byla dítě, naučili mě toto krátké rčení, aby jsem si mohla poradit se zlomyslnými lidmi: „Hole a kameny mohou zlomit mé kosti, ale slova mi nikdy neublíží.“
Pravděpodobně to taky znáte. Jsem si jistá, že rovněž víte, jaká je to VELKÁ LEŽ. Slova přijdou a odejdou tak rychle, že předpokládáme, že se ihned odrazí a zanechají malý nebo žádný účinek na osobě, které byla adresována.
Jako i slova dokáží ublížit
To jednoduše není pravda. Nám všem již bylo řečeno něco, na co nezapomeneme. Něco, co začalo předtím, než píchnutí do prstu, ale rozšířilo se jako infekce do celého těla.
Když jsem byla malá, měla jsem velký předkus. Mohli jste to vidět z velké vzdálenosti. Rovněž to viděly všechny děti ve škole.
Byla bych udělala cokoliv, aby se to napravilo, ale nebylo toho mnoho, co by se dalo udělat až do doby, kdy jsem na střední škole nedostala strojek na zuby.
Jména, jakými mě lidé volali kvůli těm hloupým zubům, mě strašila až do dospělosti, i když jsem od 12 let už neměla dopředu vystupující horní zuby. Víte, to krátké rčení by mělo znít spíše takto…
„Hole a kameny někdy mohou zlomit mé kosti, ale slova mě raní vždycky.“
Když nám někdo říká něco nevlídného nebo nemilého, velmi těžko se na to zapomíná. Když někdo v hněvu útočí, přichytíme se u toho, že ještě i po letech si v mysli prohráváme tyto scény.
Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom odpouštěli. Avšak to ne vždy vymaže sílu slov, která nám lidé řekli. Nevymaže to sílu slov, která my řekneme jiným.
Bible neříká mnoho o holích, ani o kamenech, ale mluví mnoho o slovech. Náš jazyk v sobě nosí úžasnou moc a vliv. Na tom, co řekneme, skutečně záleží.
Záleží na tom těm, kteří jsou kolem nás. A víte co? Náš jazyk má ohromný vliv ještě i na naše vlastní životy.
Svým dětem často vyprávím tento příběh, protože chci přijít domů s jedním velmi důležitým faktem, jmenovitě: Věci, které řekneme, mají schopnost buď ublížit, nebo pomoct.
Musíme si vybrat, která z těchto dvou možností to bude. Přála bych si, abych mohla říct, že jako dospělí jsme již zpravidla dorostli a naučili se kontrolovat svůj jazyk, avšak my oba, vy i já, víme, že to není pravda.
Snad většina z nás už více nepojmenovává lidi podle jejich vzhledu, stále však všude kolem sebe šíříme nemilá, nepromyšlená a sobecká slova.
Tato otázka používání slov je VELKÝM problémem. Chce to cílený trénink a mnoho nacvičování, abychom svůj jazyk uměli kontrolovat způsobem, k jakému nás k tomu povolal Bůh. Tvrdím, že pro nás, rodiče, je tento cílený trénink jedním z nejdůležitějších úkolů.
Podívejme se tedy na některé praktické způsoby, jak naučit děti tomu, co potřebují vědět o kontrole svého jazyka. Můžete při tom najít i jednu, dvě věci, které fungují u dospělých.
Zde je pět strategií, jak své děti naučíte, aby si dávaly pozor na to, co říkají:
1. Zakryjte si svá ústa
Začnu tímto, protože je to první, co učím své děti. Když začínají protivně mluvit, prostě jim řeknu: „Maj zakrytá ústa, dokud budeš chtít pokračovat v mluvení sprostých slov.“
Platí to na neuctivá slova vůči dospělým, jakož i na nelítostné věci, které jsou vysloveny sourozencům. Je to fyzická bariéra na pomoc dětem, aby uměly zastavit svá slova a při prvním kroku jim pomůže kontrolovat to, co říkají.
Také to funguje bez ohledu na věk dítěte. Dokonce i dvouleté dítě si umí zakrýt ústa. V tomto věku nemusí celkem rozumět škodlivosti svých slov, ale pochopí, že věci, které řeklo, nejsou v pořádku.
Někdy si myslím, že se můžeme dostat do situace, kdy se zmítáme ve „svobodě projevu“ do takové míry, že zapomínáme na to, že nemůžeme vždy říci cokoliv, co si umyslíme.
Žalm 21:23 říká: „Ten, kdo si drží svá ústa a svůj jazyk, drží se mimo problémů.“ Je DOBRÉ omezovat své řeči čili zakrývat si ústa!
2. MYSLETE předtím, než budete mluvit
Když jste si již nacvičili strategii zakrývání úst, přišel čas, abyste se rozhodli, jestli má či nemá být něco řečeno. Pravděpodobně jednou z nejdůležitějších věcí, kterou potřebujeme všichni pochopit, je to, že NE všechno je třeba říci!
Existuje zkratka, kterou jsem léta učila své děti, abych jim pomohla přemýšlet předtím, než budou mluvit. Vysvětlovali jsme, co které písmeno znamená a hodnotili, jestli je opravdu zapotřebí něco říct, nebo ne.
Každá otázka je připomínkou výhrad pro věci, které vyjdou přes naše ústa. Pokud to není pravdivé, nápomocné, inspirující, potřebné nebo milé, v zájmu bezpečnosti je třeba říci, že bychom měli svá ústa držet zavřena!
Funguje to předtím, než promluvíme, ale používáme to rovněž po něčem nepříjemném, co bylo řečeno. Často mohu říci: „PŘEMÝŠLEL jsi předtím, než jsi to řekl?“ Útočné dítě bude zpravidla reagovat tím, že mi řekne, ve kterém z důvodů nesprávně posoudilo to, co pak řeklo.
Ani na sekundu si nemůžete myslet, že byste se v tomto zdokonalili jen tím, že se naučíte zkratku. Budete to potřebovat vyložit na stěnu, zkoušet znovu a znovu a svým dětem připomínat, aby to používaly.
Ale slibuju vám, že podobně jako veškeré naše úsilí, které vynakládáme jako rodiče, i tato tvrdá práce se nakonec vyplatí.
3. Zvládat své pocity
Když mému synu byly čtyři roky, téměř umlátit k smrti chlapce na hřišti. Stalo se to několik měsíců poté, co se jeho táta odstěhoval a syn byl jasně vybičovaný od hněvu.
Problém byl v tom, že jako žena jsem neměla osobní zkušenost s tímto typem hněvu a nevěděla jsem, jak mu mám pomoci. Pokud ublížil kvůli tomu, co se stalo s jeho tátou, jak ho napadlo bít a škrábat chlapce, o kterém nevěděl, jestli by si uměl pomoci?
Poté, co jsem strávila množství hodin se psychologickým poradcem na deprese, začala jsem vidět něco, co jako rodiče často opomíjíme. Děti nevědí, jak mají zpracovat své pocity a často nevědí, jak se vlastně cítí.
Potřebují nás, abychom jim pomohli najít způsoby, jak si s tím poradit. Ne tak dávno jsem si tuto pravdu připomněla a bylo to v období, kdy můj druhý syn začal bojovat se svými pocity v důsledku chemoterapie, kterou podstupoval.
Poradce na deprese, který s ním pracoval, ho naučil zavřít oči a představovat si, že pučí marshmallows v momentech, kdy se bolest stává nesnesitelnou. Zní to hloupě, ale on to má rád. A funguje to.
V průběhu let jsme vyzkoušeli různé druhy věcí, abychom si pomohli se svými pocity – od koupání ve vaně po procházku, kreslení obrázků, a ano, i to, že jsme si představovali marshmallows. Klíčem je pomoci dětem pochopit, co cítí a jaké mají k dispozici možnosti na zvládání těchto pocitů.
Och, a NEPŘEDPOKLÁDEJTE, že vaše děti umí definovat své pocity. Pravděpodobně neumí. Zvažte, jestli byste neudělali seznam pocitů, ze kterých si můžete vybrat, nebo hrát hru, kterou byste jim pomohli pochopit, co daný pocit znamená.
4. Řekněte to svému polštáři
Když jsem si již jistá, že pomohu svým dětem pochopit jejich pocity, další věc, kterou je naučím, je trik s polštářem. Když se cítíte být frustrovaní, zlostní, naštvaní nebo rozrušení kvůli někomu, první, co máte udělat, je, jít do svého pokoje a říct to svému polštáři.
Doslova svým dětem říkám, aby si na něj přitlačily svá ústa (ne nos) a dostaly to všechno ven.
(Upozornění: Neučte to své děti, které jsou příliš malé na to, aby pochopily, jak třeba držet podušku, tak, aby se s ní nezadusily. Nechceme, aby si ucpaly nos a ústa!)
Je to jedna z nejlepších strategií, i když to zní hloupě. Ve skutečnosti, vy, jako rodič, byste to měli vyzkoušet. Zde je vysvětlení, proč to funguje: jakmile tato nepříjemná slova vycházejí ven přes ústa, náhle znějí strašně.
Vy i já víme, že se to stává v případě, kdy mluvíte nepříjemné věci lidem, které milujete.
Takže místo toho to řekněte nejprve polštáři, abyste se ujistili, jestli byste to opravdu měli říct. Většinou se sami odsoudíte za to, jaké je to hrozné a nedostanete se k tomu, abyste to následně řekli skutečné osobě.
5. Nacvičujte to, co budete říkat
Už jste si někdy všimli, že vaše děti říkají stejné typy věcí zas a znovu?
Jedno z mých dětí je strašně panovačné. Mám jiné dítě, které doslova odpovídá na každé napomenutí tím, že: „Já vím, že jsem hloupý.“ Oba tyto druhy řečí jsou škodlivé a v mém domě nepřijatelné, ale doslova každý den se vyskytují.
Místo toho, abyste se poddali frustraci, prožijte nějaký čas se svým dítětem tak, že si zahrajete na situace a postavy. Pomozte mu, aby vymyslelo nové věci, které bude říkat, namísto věci, na kterou hledá záchranu.
Ještě lepší je dát dětem nějaké specifické písmo, aby si ho zapamatovaly, a tak jim pomohly porazit ho, zvládnout ho.
Toto je skvělý nástroj, který můžeme svým dětem nabídnout. Častokrát se lidé vzdají sebe sama a předpokládají, že se to nedá změnit. Je to lež! Dá se zvrátit jakýkoliv zlozvyk. My jen potřebujeme přepsat scénář, podle kterého se naše děti naučily žít.
Neškodilo by použít tuto taktiku ani v nových situacích. Hrajeme role na to, co dělat, když nás nějaký dospělý požádá o něco, co je nesprávné, i když se to nikdy nestalo.
Zvláště pokud je vaše dítě ve školním nebo třídním prostředí by bylo rozumné zahrát si role na to, co dělat, když je nějaké dítě nazve nějakým jménem, nebo když jim řekne něco jinak zlomyslné. Dají se zahrát role na to, co dělat, když dítěti někdo vezme tužku nebo když z nich někdo dělá blázna.
Nacvičování poskytuje dítěti nástroje, které potřebuje k tomu, aby umělo kontrolovat svůj jazyk, bez ohledu na to, jaká situace nastane a jestli je plánovaná, nebo ne.
Napsat komentář