Vím, že můj syn si nebude pamatovat, kdy poprvé uviděl moře. Nevzpomene si na ten třes, který jím prošel, když mu studená voda omyla jeho malé nožičky.
Zapomene i na to, jak ten moment překvapení rychle přerostl v radost, když si uvědomil, jaká je to paráda, jen tak si vesele kopat do vln.
Ale mně vůbec nejde o to, aby si to pamatoval. Pro mě je mnohem podstatnější to, že nás takto společně strávený čas spojí jako rodinu, že se z této zkušenosti mé dítě něco naučí a že si tento zážitek uchová ve svém srdci (pokud již tedy ne v paměti).
Podobně jako mnoho dalších věcí v rodičovství i toto mi pomáhá si uvědomit, že ačkoliv to není vždy jednoduché, cestovat s dětmi za to stojí.
Myslím si, že to skvěle vyjadřuje fráze „s dětmi se nechodí na dovolenou, ale na výlety“. Pokaždé, když cestuji s mými dvěma drobečky, plně si uvědomuji, že o „dovolené“ či odpočinku nemůže být vůbec řeč.
Těch příležitostí k odpočinku je opravdu mnohem méně než v pohodlí domova. Balení a plánování vám často zaberou stejně mnoho času jako samotný výlet.
Nemluvě o tom, jak snadno se dokáže narušit spánkový režim, na kterém jste tak tvrdě pracovali. A také by mě zajímalo, proč se jim musí ty zoubky prořezávat akorát když někam jdeme!
Ale jakmile zpozoruji, jak se mému synkovi rozšíří zorničky, když zvědavě zkoumá krajinu kolem sebe, pocítím obrovské zadostiučinění.
Když jsme neměli děti, cestování bylo pro nás po celá ta léta neodmyslitelnou součástí partnerského vztahu. Chodívali jsme spolu po horách, spávali pod širým nebem a podnikali různé neplánované cesty. Oba jsme milovali dobrodružství, a to vyplňovalo naše společně strávené chvíle.
Když jsme se však rozhodli pro to největší dobrodružství ze všech a stali jsme se rodiči, spontánní výlety a toulky šli bokem. Museli jsme se přizpůsobit situaci.
Velice rychle jsme pochopili, že některých věcí se prostě budeme muset vzdát, protože naše nová role to vyžadovala.
Ale ačkoliv jsme nemohli dělat věci s tak velkým nasazením jako dříve, neustále jsme se snažili získat z toho co nejvíce a děti jsme „brali“ s sebou.
Dnes musíme čelit zcela novým situacím, například když se naše batole rozhodne, že je čas vstávat, ačkoliv je jen 5 hodin ráno. A to jen proto, že se už nemůže dočkat, kdy začne objevovat okolní svět. (To, že jeho rozhodnutí jsou nevratná, vám asi nemusím vysvětlovat…)
Nebo jako když si něco naplánujeme, a pak zjistíme, že takto to prostě nepůjde. Nebo jako když promarníme úžasnou šanci vydat se po krásném turistickém chodníku, protože se šploucháme celé odpoledne na mělčím břehu jezírka.
Ačkoliv je to na míle vzdálené cestování, jak jsme ho kdysi s manželem prožívali, jedna věc zůstává stejná: stále je to šance uniknout běžným rušivým vlivům domova a naplno se věnovat jeden druhému (a našim dětem). Pomáhá nám to uvědomit si, co je pro nás opravdu to nejcennější a na čem opravdu záleží.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že z těchto výletů chodíme domů odpočatí. Ale s jistotou mohu říct, že přicházíme nabuzení.
A když přijdou těžké chvíle, připomínám si, že to dělám pro ně…
Možná jsou ještě příliš malé na to, aby si pamatovaly všechny detaily, ale jsem přesvědčena, že každý nový zážitek jim pomáhá vytvářet „referenční rámec“, který se uloží v jejich podvědomí.
I když jsou nuceny celý let nehybně sedět, vím, že se tak učí trpělivosti.
I když jim je nepříjemné vyjít ze svých komfortních zón, vím, že se díky tomu stávají ostřílenějšími a odvážnějšími.
Dobře, přiznávám, že to není zrovna dovolená v pravém slova smyslu (a vyžaduje to jistou dávku kognitivní disonance, aby člověk zapomněl, jak ho to vyčerpalo).
Ale když pozoruji výsledky naší „práce“ na našem dvouletém synovi, který nás s nadšením vede po horském chodníku a na kolínkách nás prosí, jen aby ještě aspoň chvilku mohl zůstat vzhůru a dívat se s námi na hvězdy, uvědomuji si, že nejkrásnější na cestování je to, jaké stopy to zanechá v jejich srdcích.
Zdroj: mother.ly, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář