Štěstí přijde tehdy, když se děti samy rozhodnou, kým jsou

Velmi těžko se mi to připouští, ale já sama si někdy uvědomuji, že mé dítě je pro mě taková malá neznámá.

Naposledy jsem to pocítila na hřišti, když jsem pozorovala syna při fotbalovém zápase. Honil se za míčem s dravým, až hrozivým výrazem v očích (ten jsem u něj dosud vídala jen při návštěvách zubaře).

Přebral míč mnohem vyššímu protivníkovi, zatáhl míč až k soupeřově bráně a skóroval! Ano, byla jsem na něj velmi hrdá, ale zároveň jsem zůstala zvláštně zmatená. Uvědomila jsem si totiž, že o této „soutěživé črte“ svého syna jsem dosud nevěděla.

Ještě před rokem bych byla tvrdila, že můj starší syn (tehdy mu bylo 5 let) nemá o sport absolutně žádný zájem. Bavilo ho zpívat a „recitovat“ nabiflovaná fakta o významných osobnostech.

Rád si kreslil a zajímali ho dějiny. S manželem jsme se shodli na tom, že z něj žádný atlet nikdy nebude a přijali jsme to.

Jednoho dne dostal od kamaráda knihu s nálepkami národní fotbalové ligy a s mým synem se začaly dít divy. To, co zpočátku vypadalo jako posedlost sbíráním nálepek, přerostlo v absolutní fotbalovou obsesi.

Toto dítě, které bylo schopné zakopnout o svou vlastní nohu (máme i video, které to přímo dokazuje), se nějak zázračně přeměnilo v Lionela Messiho v menším. Většinu zápasu jsem na něj doslova zírala v němém úžasu.

Jen co se narodil, už jsem se snažila zjistit, jaké to bude dítě. V nemocnici jsem podrobně zkoumala jeho obličej a uvažovala jsem o tom, zda se podobá více matce než otci. Kromě mě to dělali všichni, kteří se na nás přišli podívat. Každý byl zvědavý, do které rodiny bude více zapadat.

Brzy jsem si uvědomila, že totéž dělají i přátelé mých rodičů: snaží se zařadit dítě, aby dokázali lépe pochopit jeho osobnost a mohli o tom říct ostatním.

V práci mi noví pacienti představují své děti hned ve dveřích jejich nejvýraznějšími charakterovými rysy: „Toto je Daniel, je mu 5 let, velmi vážný kluk. Eva, jeho mladší sestra, je zas taková divoška, a Lia, naše nejmladší, to je naše princezna.“

Proč mají rodiče tak silnou potřebu dítě „škatulkovat“?

Možná je to proto, že nám to dodává pocit, že máme věci více pod kontrolou. Pokud si myslíme, že víme, kým jsou naše děti, dokážeme lépe předpokládat, jaké bude jejich následné chování či nálada. Pomáhá nám to snižovat úzkost, kterou v nás vyvolává odpovědnost rodičovství.

Celá věc má ale háček: naše děti neustále rostou a mění se. Jakmile máme pocit, že své děti již víme zařadit a přizpůsobíme tomu veškeré naše snažení a energii, není to již pravda a nastává další posun.

To, jak můj syn hrál, pro mě nemuselo být žádným překvapením. Překvapil mě už několikrát.

Uvědomila jsem si, že ne vždy dokážu úspěšně předpokládat, jak se bude moje dítě chovat v nových situacích. Chtěla jsem mu koupit povlečení s fotbalovým motivem, ale zastavila jsem se.

Vždyť o pár měsíců ho fotbal vůbec nemusí bavit. Možná se začne zajímat o Minecraft, nebo se bude věnovat zpěvu. To netuším.

Rozumím, že se do toho nemohu vrhnout a začít ho přihlašovat na cokoli, co se týká fotbalu. Nejprve si musím být jistá, že to má budoucnost. Nechci však na něj vyvíjet žádný nátlak – chci, aby fotbal miloval, nikoli proto, že to od něj očekávám.

I my dospělí fungujeme s myšlenkou, že se dokážeme změnit. Počítá s tím průmysl i celá psychoterapie (včetně mého oboru, kterým je kognitivně-behaviorální terapie).

Sami aktivně podporujeme naše drahé a blízké, aby se nebáli a přivedli si do života změnu, ať už ve své kariéře, koníčcích, nebo ve vztazích. Věříme a očekáváme, že i dospělí lidé se dokážou změnit.

Myslím si, že bychom měli smýšlet stejně i co se týče našich dětí. Pro mě jako mámu to znamená uvědomit si, že můj syn potřebuje dostat prostor, aby mohl zjistit, kým je.

Musím ho přestat „škatulkovat“ i přesto, že mi to pomáhá zbavit se vlastní úzkosti. Musím ho vnímat s otevřenou myslí a dát mu najevo, že ho akceptuji a přijímám takového, jaký je.

Musím ho samozřejmě ujišťovat, že tu pro něj vždycky budu. Musí vědět, že mě najde na té tribuně – budu tam sedět a čekat a budu připravena kdykoli se k němu připojit na cestě za dalším dobrodružstvím.

Zdroj: Skvelyrodic.cz