Objevila jsem tajemství výchovy dětí, jak budou vděčné ve světě nároků.
Nakloňte se ke mně a já vám to prozradím…
To neexistuje.
Každý domov a každé dítě je jiné. To je ta jedna z věcí, která dělá život rodiny tak úžasným a stimulujícím – všichni jsme unikátní! Neexistují dvě úplně stejné rodiny.
To, co funguje v jedné rodině, nemusí fungovat v té druhé. Všichni to děláme nejlépe, jak umíme.
Já jsem ale samé ucho, když slyším, co funguje u někoho jiného, protože člověk nikdy neví! Krása společenství spočívá v tom, že se můžeme učit z chyb a úspěchů jiných.
Zde jsou čtyři věci, o kterých jsem zjistila, že mohou být velkou pomocí ve snaze vychovat děti, které budou vděčné za to, co mají:
1. Z našeho domova můžeme vytvořit bezpečné místo
„Doufám, že ve škole se takto nechováš!“ Zvedněte ruku, když jste to již řekli.
Zvykla jsem se divit, proč jsou o mých dětech vydávané hezké zprávy ve škole, kostele nebo během mimoškolních aktivit, a pak, když přijdou domů, se chovají jako malí démoni.
Jedna starší máma mi to jednou vysvětlila. „Kristýno, není to to, co chceš? Učíš je, jak jednat a zacházet s jinými, a ony to dělají tam, kde je to nejdůležitější.
Odpovídají pravidlům společnosti, když se nedotýkají druhých nebo nemluví s jinými na chodbě a když se dostanou domů, prostě jen potřebují vypustit ze sebe všechno ven. Doma se cítí bezpečně – proto je vidíš, jaké jsou, když se projeví to, co je v nich nejhorší.“
Nemusím říkat, že počínaje tímto okamžikem to bylo povoleno všem v domě. Dodrželi jsme stejnou strukturu a pravidla, jaká jsme vždy měla, ale pomohlo mi to pochopit rozdíl mezi dvěma různými prostředími.
Chci, aby můj domov byl bezpečným místem. Chci, aby to bylo místo, kam si mé děti dovedou své přátele a uvolní se. Chci, aby se moje děti cítily dostatečně bezpečně na to, aby se svěřily se svými problémami a prohřešky a podělily se o své úspěchy.
2. Můžeme upřednostnit vztahy před pravidly
Mám v povaze řídit se pravidly. I když se snažíme vychovávat naše děti v domě plném laskavostí, někdy staré zvyky těžko umírají.
Trvalo mi to dlouho, dokud jsem uviděla, že dodržovat pravidla není vždy v souladu s tím, co je podle srdce správné.
Když si zvolíme laskavost, a ne zákon, ve skutečnosti upřednostňujeme vztah, a ne pravidla.
Tím jsem neřekla, že bychom neměli mít pravidla. Mám jich celý seznam. Musí však být přípustná i nějaká ta pružnost. Budou chvíle, kdy budeme muset odložit pravidla stranou v zájmu záchrany vztahu.
Například, ze začátku jsem vytvořila pravidlo, podle kterého každý musel sníst k večeři vše, co měl na talíři, každý večer, jinak čelil následkům. Snažila jsem se prosadit si to, ale jedno z mých dětí dlouho zápasilo se senzorickými reakcemi na určité typy potravin.
Pak jsem se zamyslela nad tím, jestli s tím budeme stále bojovat.
Místo toho jsem se začala vyhýbat některým potravinám, které spouštěly v mém dítěti tento problém, zpravidla požádám mé citlivé dítě, aby vyzkoušelo cokoliv, co je servírováno, neboť „by se mu to mohlo líbit.“
A pokud to dítěti nejde, vždy je po ruce arašídové máslo a chléb.
Nepřipravuji dvě večeře. (Někteří z vás, kteří nesouhlasíte s tím, že „tu budete sedět, dokud se skončí večera a když to nesníte, budete to mít k snídani“, se nyní mrvíte, tím jsem si jistá).
My jsme ale zjistili něco, co u nás funguje, protože můj způsob udělal z večeře noční můru a ubližovalo to mému vztahu s dětmi.
Když naše děti na nás vyvíjejí nátlak, naší první reakcí je zatlačit zpět. Nicméně mnohokrát, když ony bojují, nepotřebují více disciplíny – potřebují více lásky.
3. Můžeme si zvolit život ve společenství
Záměrně trávíme čas s lidmi, kteří chtějí dosáhnout stejných výsledků jako my.
To však neznamená, že je to dokonalé nebo dokonce úplně v pořádku, ale když necháme lidi v našich životech a staneme se zranitelnými, oni uvidí naše problémy.
Uvidí, že není všechno v pořádku; uvidí, že jsme tací jako oni. Lidé. Učíme se být lepší, společně. Pomoct našim dětem spojit se s ostatními v jejich věku bylo v naší rodině vždy velmi vysokou prioritou.
Tento příspěvek byl z mnoha aspektů život zachraňující, protože jim poskytl pozitivní vliv vrstevníků v každém směru.
4. Můžeme se modlit za naše děti
Nic, co uděláme nebo řekneme, nemůže nahradit sklonění našich hlav a modlení se za naše děti.
Na naší cestě životem se vyskytlo několik opravdu těžkých dní, když jsem šla do postele zatížená myšlenkami kvůli jednomu ze svých dětí a spala jsem neklidně, jen abych budoucí ráno čelila dalšímu konfliktu.
Mnohdy jsem to chtěla vzdát. A jen na jednom místě jsem našla povzbuzení a klid – na svých kolenou. Je něco hluboce duchovního a hojivého v tom, když pokoříme své tělo a svou pýchu a zátěž složíme k nohám Ježíše.
Modlitba je často to poslední, na co myslíme, když se dny rodiče stávají těžkými. Šetříme si to na chvíle beznaděje, když se objeví neočekávaná diagnóza nebo rebelie.
Avšak Bůh chce kráčet po této cestě s námi. Jako máma se necítím kvůli ničemu méně sama nebo více povzbuzená, než když předám svá břemena tomu Jedinému, který mě vychovává.
Napsat komentář