Nedávno mi jedna maminka s nadšením vyprávěla o svých plánech o víkendu. O děti se jí prý postarají „babička s dědečkem“ (opravdu jí to přeju).
Denně vidím prarodiče, jak kráčí ruku v ruce se svým vnoučetem do školy, zatímco já v zoufalství a s křikem připoutávám své děti do autosedaček. Syna vyložím na rohu na poslední chvíli (a fakt si neumím představit, že bych ho stihla zanést do školy včas se svými dalšími třemi dětmi na krku).
Některé kamarádky jen tak „odloží“ děti ke svým příbuzným a v klidu si nakoupí, setkají se s přáteli apod.
A moje zatrpklá mysl mi dokola opakuje: Ach, to musí být super… Takovou pomoc a podporu si neumím ani představit.
Často přemýšlím nad tím, oč by byl život jednodušší, kdybych měla takovou pomoc… Mít kolem sebe lidi, kteří jsou mi k dispozici pokaždé, když potřebuji, na kterých se mohu stoprocentně spolehnout a nemusím se cítit provinile, že s tím někoho otravuju.
Samozřejmě i já se mám na koho obrátit ve stavu nejvyšší nouze. Ale řekněme si to na rovinu – kolik situací ze života je stavem nejvyšší nouze?
Většinu času se cítím stejně: Jsem na všechno sama.
Víte, co je fakt síla? Chodit na třídní schůzky (na nichž mají být přítomni výlučně rodiče) s dvojkočárkem se sušenkami a křupky pro děti, doufajíc, že jimi zabavím moje děti.
Bohužel to nikdy nefunguje. Dcera nepřístojně brblá, neboť i ona chce být součástí třídy, a moje dvojčata vyhazují sušenky z kočárku, a když se na ně přísně podívám, začnou se bláznivě smát.
Nedokážu ani spočítat všechny schůzky, na které jsem vzala všechny své čtyři děti, které tam vůbec neměly být (především se omlouvám svému gynekologovi).
Když už mluvím o těch lékařských prohlídkách, nedávno jsem si uvědomila, že vlastně nemám obecnou lékařku! Bydlím ve stejném městě již tři roky, a ještě jsem se k tomu nedostala…
Ani k zubaři nechodím často. Moje návštěvy stomatologa jsou omezeny jen na nejnutnější případy. Když mě začne bolet zub až tak, že na něm nemohu jíst, v tom případě usoudím, že je třeba, aby se na to podíval můj zubař.
Preventivní prohlídky jsou pro mě jednou velkou neznámou… Je to vůbec něco pro vícenásobnou mámu? Připadá mi to jako nějaká vymoženost a najít si na to čas je pro mě zbytečný luxus.
Ano, já vím, existují různá centra, která se o vaše děti postarají. Ale tři nebo čtyři děti vám na poslední chvíli nikdo nevezme (a jen tak mezi námi, když vidím, jaký je registrační poplatek, chce se mi brečet, a řeknu si, že to zvládnu i s dětmi na krku).
Letos jsem měla neuvěřitelnou vymoženost jít v den mých narozenin se všemi čtyřmi dětmi do nemocnice na urgent, i když nemocné bylo jen jedno.
A to mé nemocné šestileté děťátko muselo čelit útokům jeho dvou mladších bratrů, kteří ho chtěli vyštvat z nemocničního lůžka a nechat si ho pro sebe.
Škubali jeho končetinami a křičeli, aby slezl z postele. Téměř zničili celé medicínské vybavení a rozházeli všechny drobnosti, které jim sestřičky našly a darovaly, aby se nenudili.
Musím však říci, že jsme s manželem měli velké štěstí a našli jsme skvělou chůvu. Když je toho na nás moc nebo se chystáme někam, kam děti vzít opravdu nemůžeme, pak si „zaplatíme“ hezký večer.
Nebylo by hezké, kdybychom to mohli mít i my zdarma?
Kdybychom nemusela neustále kontrolovat své hodinky jako Popelka? Kdybychom mohla kdykoliv zavolat svému tátovi, mámě, bratrovi, sestře či tchýni, kteří by rádi trávili více času s mými dětmi?
Nejhorší na tom je, že našim dětem rodina chybí ještě více než nám. Denně vídají babičky a dědečky svých spolužáků na různých školních a sportovních akcích.
A když nás přijde navštívit naše blízká rodina, vidíme, jak by to mohlo vypadat, kdybychom žili blíž a mohli se spolu setkávat pravidelně. Našim dětem by se dostávalo tolik lásky a pozornosti jako jejich kamarádům.
Nejen od nás, ale také od prarodičů, tety, strýce… Představa, že narozeniny či svátky oslavíme všichni spolu, je moc hezká…
Já vím, že ne všechny rodiny žijí „pohromadě“ nebo mají výborné vztahy. Někteří by možná rádi žili co nejdále od své rodiny.
Ale pokud máte příbuzné, se kterými vycházíte dobře a chtěli byste být s nimi častěji, vzdálenost mezi vámi ve vás vyvolává pocit, že jste ochuzeni o jejich podporu a také o možnost jim podporu opětovat.
Ano, já vím… Mohlo by to být i mnohem horší… Ale přesto je mi z toho nanic…
Všem, co mají své milující blízké kolem sebe, to ze srdce přeji. Važte si toho, co máte a užívejte si toho.
Napsat komentář