Nejsem samozřejmě žádným odborníkem. Jako rodič jsem však vychovávala dost dlouho na to, abych si vytvořila nějaký odstup, měla retrospektivní myšlení, následné myšlenky a jiná slova, která se hodí poté, co zjistíte, že jste něco spackali.
Jsem přesvědčena, že nikde není stanoveno, abychom si rodičovství dělali těžším, než jím opravdu je.
Já jsem ale zjistila, že když jsem překročila hranici, nebo si něco nadměrně kompenzovala (i když z čisté lásky a obav), často jsem okradla samu sebe (a moje děti) o důležité životní lekce.
Zde je sedm způsobů, jak si dělat rodičovství těžším, než ve skutečnosti je:
1. Způsobuji více problémů, když se snažím vyřešit ty jejich
Nesnáším se dívat na to, když jsou moje děti rozrušené. Ale život může být znervózňující. Musíme zažít smutek, abychom poznali skutečnou radost.
Musíme projít zklamáním, abychom poznali úspěch. Moje děti zažily nějaké zklamání v přátelstvích a já jsem se snažila zakročit a pomoci (je to známé také jako zhoršování věcí).
Ale když jsem ustoupila a nechala je, aby na to přišly samy, všichni jsme byli ohromeni tím, co udělal Bůh pro to, aby obnovil vztahy a prohloubil přátelství.
2. Přiznat si, že se mýlím, bude mít dlouhotrvající účinek
Očekávám, že mé děti se budou omlouvat. Avšak zjišťuji, že mi to způsobuje potíže. Druhou noc jsem stála v kuchyni v napětí s jedním ze svých dětí a věděla jsem, že jsem se mýlila stejně jako mé dítě.
Nic neuvolňuje situaci tak, jako když řeknete „Já toho lituju“.
A někdy musíme být ti první, kteří to řeknou. Jakmile tato slova vyšla z mých úst, napětí zmizelo a my jsme byli schopni promluvit si o problému.
3. Způsobuji chaos, když z malých věcí dělám velký problém
Ztratila jsem rozum kvůli nepořádku v pokojích a podlaze plnou hraček. A já toho lituju. To neznamená, že naučit své děti, aby po sobě uklidily, není důležité a nezbytné – je to důležité i nezbytné.
Ale když kvůli tomu budeme mít doma permanentní bojiště, uděláme více škody než úžitku.
Nechme malé věci malými, a tak se můžeme soustředit na to, na čem opravdu záleží: budovat hlubokou lásku v jejich srdcích k sobě i ostatním lidem.
4. Když budeme své děti kritizovat, nezměníme je. Ubližuje jim to
Pozorovala jsem, jak se tváře mých dětí mračily, když jsem vyslovila krutá slova ohledně jejich oblečení nebo nepořádku v pokojích, nebo čehokoliv jiného. Dala bych cokoliv za to, abych to mohla vzít zpět.
Často ztrácíme půdu pod nohama díky tónu, kterým mluvíme, a tomu, jaká slova použijeme. Naše slova mohou znamenat život nebo smrt.
Učím se, že je lepší neříct nic, než říct něco, co zraňuje.
5. Když je nenechám selhat, selžu já
Mým prvním instinktem je ochraňovat své děti před chybami. Jsem však důkazem toho, že Bůh nás učí na našich chybách tak, jak to dělá i s našimi úspěchy.
Někdy nechat děti, aby byly bombardovány domácími úkoly, nebo aby přišly o kapesné, protože neudělaly to, o co jste je požádali, je ve skutečnosti darem, který jim dáváte.
6. Srovnávaní svých dětí s jinými jim odebere chuť se změnit
Ne tak dávno jsem se provinila a ublížila jsem jim právě tím, že jsem je srovnávala s jinými. V každé rodině je chaos – dokonce i v těch, které zbožňujeme, hlavně v těch.
Všichni máme problémy a čelíme potížím. A já bych nevyměnila své děti za nikoho jiného. Pokud je však srovnáváme s někým jiným, je to přesně ta zpráva, kterou vysíláme svým dětem.
7. Poslech je všechno
Jsem přesvědčena, že mluvíme příliš mnoho. Když v tichosti čekám (a netlačím, nepodpichuji, ani nekladu otázky), moje děti říkají (hlavně moje starší): „Život není monolog, kde si vezmeme monopol na konverzaci, přebíráme mikrofon.“
Vždycky mě překvapí a ohromí názory mých dětí a jejich poznání a přiznání, která říkají, když jsem zticha.
Závěr
Žádám Boha, aby ze mě udělal lepšího posluchače. Protože si myslím, že to ze mě udělá i lepšího rodiče.
Nuže ano, rodičovství je těžké. Ale naše děti se jeví být velmi dobrými učiteli.
Napsat komentář