Když mě můj syn, téměř v páté třídě, začal minulé léto prosit o telefon, vysmála jsem ho přímo do obličeje. „Děláš jsi ze mě legraci? zeptala jsem se.
„Já jsem nedostala svůj první telefon dříve, než mi bylo 23 let, k čemu do pekla ti je telefon – telefon, který mě bude stát hodně peněz jen pro to, aby jsi ho ztratil možná již o pět sekund?“
Zároveň jsme se, můj syn i já, zapojili do debaty Great Cell Phone. Připravovali jsme se na pátou třídu, což je první rok, kdy je dětem povoleno jít domů ze školy samým (v USA) a můj syn škemral, abych ho nechala chodit domů sama.
Bydleli jsme dost blízko od školy, a tak by to mohlo dobře fungovat – a já jsem věděla, že by mi to zjednodušilo život, hlavně od doby, kdy mám zápasit s jeho divokým malým bratrem.
Zásadní rozdíl mezi „tehdy“ a „dnes“
Po cestě ze školy jsme si se synem povídali o tom, že bychom zašli k přátelům, do delikates pod blokem, knihovny či pizzerie. A v tom mi to došlo.
Když jsem byla v jeho věku, když jsem bloudila po městě s přáteli, doslova všude byly telefonní automaty na mince a já jsem mohla zavolat svým rodičům, když jsem něco potřebovala.
Když jsem se po škole rozhodla jít domů k přítelkyni, nebyl žádný problém, protože jsem mohla použít jejich telefon, abych zavolala domů a řekla rodičům, co se děje.
A teď, doslova, nejsou v našem městě žádné telefonní automaty a polovina rodin, které známe, již nemají domácí telefony.
Žijeme ve světě mobilních telefonů a pokud bych chtěla udržovat komunikaci se svým synem, abych mu dovolila stát se nezávislejším teenagerem a dospívajícím, uvědomila jsem si, že bych mu měla dát telefon.
Sakramentský telefon. Ve věku deseti let!
Vypadalo to tak špatně, ale zároveň se to zdálo být i tou nejlepší volbou. A tak jsem si udělala nějaký průzkum a rozhodla jsem se, že bych mu dala levný, staromódní telefon s odkrývacím vrchem, pouze na psaní sms a telefonování.
Takto by nebyl vtahován do návykových vlastností smartphonu, můj účet za využívání dat by nepřerostl přes střechu a pokud ho ztratí, nebude to až taková katastrofa.
Do tohoto nápadu se úplně zamiloval (a rychle poznamenal, že i odkrývací telefony mají jednoduché videohry).
Když jsem zjistila, že základní telefonický program je poměrně levný, můj syn téměř souhlasil s tím, že polovinu účtu zaplatí z kapesního, o čem jsme si oba pomysleli, že by byl úžasný způsob, jak ho naučit finanční odpovědnosti.
Jak se nám to osvědčilo
Takže jsme tady. Navzdory mé počáteční chamtivosti, má mé dítě telefon – a dosud to fungovalo skutečně dobře. Když si jeho mladší bratr chce hrát na hřišti za školou, pošlu svého velkého syna domů sama a když přijde domů, pošle mi sms.
Cestou domů mu pošlu zprávu, že jdu do delikates koupit bagel a zeptám se ho, jestli chce jeden.
Občas posíláme jeden druhému rozkošné malé vtipy a někdy se mi svěří se svými malými obavami, které má, nebo se svými pocity o tom nebo onom.
Ve skutečnosti je pro nás komunikace velkou radostí.
Doposud je jediným dítětem ve svém ročníku, které má telefon. Vím, že nakonec i ostatní děti dostanou telefony a jeho textové zprávy se již nebudou omezovat jen na jeho milou mámu.
Jako mnozí rodiče, i já mám skutečné obavy kvůli dopadu textování a sociálních médií na životy mých dětí.
Četla jsem výzkumy, které prokazují, že kybernetická šikana je vážným ohrožením, dokonce jedna aktuální studie z Bridgewater State University předpokládá, že to postihuje především děti ze základních škol.
Mně se ale zdá, že celé je to o tom zůstat rozumní a vychovávat své děti v mladém věku na to, jak si poradit s těmito situacemi, pokud by k nim došlo – a nejdůležitější je to, jak se jim mají v první řadě vyhnout.
Můj syn už trochu používá sociální média, když hraje interaktivní videohry on-line a celý čas mluvíme o internetové bezpečnosti.
Ví, že vůbec nikdy nesmí poskytnout osobní informace nikomu on-line, včetně svého věku, nebo kam chodí do školy. Někdy mi hlásí, když mu někdo řekne něco, co se ho dotkne, byť jen nejmenším způsobem.
Mám heslo do všech jeho on-line odběrů, nebo účtu, který má, a také PIN kód k jeho telefonu, takže můžu občas zkontrolovat jeho aktivity související s telefonem.
A budu v tom pokračovat, dokud nebudu mít pocit, že sám zvládne tuto věc (což, připouštím, nemusí být nikdy).
Nejsem proti tomu, aby jednoho dne dostal smartphone a nemyslím si, že nutně budeme potřebovat „čekat na osmou zástavu“, jak to tolik doporučují.
Čím je můj syn starší, tím více vidím, jak potřebuje používat internet, a dokonce i mobilní aplikace kvůli škole. Vím, že toho bude postupně s věkem už jen přibývat.
Závěr
Ačkoliv se nám, rodičům, tento nový technologický prostor zdá strašidelný, technologie zde zůstane. Je součástí našich životů, musíme ji využívat rozumně a důvěřovat našim dětem, že to udělají taky.
Vím, že celá tato věc může být strašná, ale všechno je to o otevřených komunikačních kanálech s vašimi dětmi, o sledování technologie, ke které máme přístup a o tom, abychom je naučili o cizím nebezpečí a internetové bezpečnosti.
Především je to o tom naučit je být milými a uctivými ke každému, koho potkají – v reálném životě nebo on-line.
A pak, jen si zavřete oči a naskočte. Technologie nikam neodejdou a naší nejlepší sázkou je jich přijmout.
Napsat komentář