Neumím spočítat, kolikrát jsem se probudila na půlnoční pláč mých tří dětí.
Očekávala jsem to, když byly malé, ale mým dvěma nejmladším dětem je nyní 13 a 9 let, a ještě stále mě občas probudí s pláčem. Buď proto, že mají špatný sen, nebo proto, že jsou zcela vyděšené uprostřed noci.
Moje děti mají nádhernou, bohatou představivost, což je vlastnost, kterou u nich miluji. Ale spolu s úžasnou tvořivostí, tato představivost vede k množství strašidelných myšlenek.
Když zohledníme naši rodinnou anamnézu strachu, zdá se, že mé ratolesti jsou naprogramovány na iracionální strach.
Upřímně řečeno, toto byla jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem si musela jako rodič poradit.
Jak se vypořádat se strachem u dětí
Já používám rozum a logiku, abych se vypořádala se svým vlastním strachem. Avšak moje definice iracionálního strachu není uklidňování rozumem a logikou.
Strach mých dětí je pro můj rozvinutý mozek nesmyslem a moje řešení nemají smysl pro fyziologický vývoj jejich mozku.
Děti se ještě nenaučily, že jsou v převaze nad svými strašidly – ony jen pociťují strach.
Strach mých dětí většinou vychází z neschopnosti řídit své myšlenky. „Přemýšlím o něčem strašidelném“ je standardní vysvětlení, když se jich zeptám, čeho se bojí. Kvůli tomu je obtížnější jim pomoci.
Je lehčí, když mají strach z něčeho imaginárního než z něčeho specifického.
Pokud je v jejich pokoji monstrum, mohu zapnout všechna světla a dokázat, že neexistuje, nebo jim mohu podat láhev se sprejem, na které je nápis „Přípravek proti monstrům“. Ten by mohly stříkat na cokoliv, co „vidí“ ve svém pokoji.
Když se však bojí něčeho, co mají ve své vlastní hlavě, já s tím mohu udělat jen to, že se tam budu snažit dostat spolu s nimi.
Děti často neumí slovně popsat, co si představují. Navrhnu jim, aby myslely na šťastné místo, nebo aby si představovaly svůj nejšťastnější den v životě. Ale děti trvají na tom, že to nevědí.
Zazpívám jim píseň nebo řeknu příběh či pohádku, ale ony řeknou, že to nepomáhá.
Nesnáším, když nemám slov, kterými bych jim pomohla cítit se bezpečně. Jedinou věcí, která skutečně pomáhá, je moje nebo manželova přítomnost při nich.
My však nemůžeme být stále při nich a časem se budou muset naučit, jak zvládat svůj strach beze mě jako bez berlí.
Můj instinkt medvědí mámy jim chce říci, že já je budu ochraňovat, protože mě bolí srdce, když vidím, jak se bojí. V konečném důsledku jim chci pomoci, aby v sobě našly odvahu.
Na papíře to zní jednoduše.
Ale pozdě v noci, když máme ze všeho divné pocity, a ne každého mozek funguje naplno, se to zdá být nemožné.
Když jsem extrémně unavená, občas ztratím trpělivost a začnu chrlit:
„Není nic, čeho by se bylo třeba obávat! Jsme v našem bezpečném, teplém domově! Táta a já jsme na deset kroků od vás! Jen si zavřete oči a jděte spát!“
Někdy je tvrdý přístup v pořádku, ale nepociťuje se to jako správné, když mám co dočinění s vystrašeným děckem.
Děti často dělají machinace s časem na spánek – žádají o vodu, poflakují se kolem atd. Pokud však vykřikují, že se bojí, jejich strach je reálný.
Vycítím to z jejich hlasů. Vidím jim to na tvářích. Mají panický strach a potřebují pomoc, která udrží strach na povrchu.
Rady, jak předejít nočnímu strachu dětí
Během dne děláme, co se dá. Nesledujeme horory. Omezujeme množství strašidelných obrazů, kterými jsou vystavené.
Často slýchávám o dětech, které milují číst Husí kůži nebo jiné strašidelné knihy a myslím si, že moje děti by raději zemřely, než by měly číst právě toto.
Chtěla bych vědět, co přivedlo děti k tomu, aby milovaly věci, které jiné děti děsí.
Moje děti jsou ale někdy vystrašené i z náhodných věcí. Jedno z nich milovalo čaroděje Harryho Pottera, ale zcela ho vyděsilo neškodné video Zeleninové povídky.
Není pochyb o tom, co vyvolává jejich strach a nejednou neexistuje žádný způsob, jak to potlačit.
Trochu pomáhá světlo. Jako například nechat rozsvíceno v koupelně. Můžete je nechat poslouchat audioknihy, aby usnuly, tedy pokud není v příběhu nějaká strašidelná část. Nic však nepomáhá na 100 %.
Naštěstí máme starší dospívající dceru, která si prošla lety strachu a nočních mor a nyní je v pořádku. Spí ve svém pokoji na jiném patře domu a už nikdy více jsme ji v noci neslyšeli. Takže mám naději, že to projde i mé další dvě děti.
Závěr
Všechno chce svůj čas. Musí se naučit potlačit svá vykonstruovaná monstra a postavit se tváří v tvář svým vlastním démonům.
To nejlepší, co můžeme udělat, je být trpěliví vůči svým dětem. Naučte je dovednosti a vybízejte je k odvaze, kterou potřebují, aby zdolaly svůj strach – postupně a navždy.
Napsat komentář