Pokud potřebujete zhubnout, co by bylo nejvíce motivující?
Začínáš být baculatá. Nekoupím ti již šaty, dokud nezhubneš.
Nebo:
Pojďme po večeři na procházku. Nechám tě udělat salát. Miluju tě přesně takového, jaký jsi.
Když se potřebujete naučit plavat, co by bylo nejvíce motivující?
Nechci tě slyšet plakat. Jdi do vody a plav! Nechovej se jako dítě!
Nebo:
Ty to zvládneš. Pokud ne dnes, zkusíme to opět zítra. Miluju tě přesně takového, jaký jsi.
Pokud si potřebujete zlepšit duševní hygienu, co by bylo nejvíce motivující?
Co je ten strašný zápach? To je zázrak, že vůbec máš nějaké přátele.
Nebo:
Pojďme do nějakého obchodu a vyberme nějaký deodorant. Tvoje vlasy voní tak krásně, když si je umyješ. Myslím si, že by sis je měl mýt každý den. Miluju tě přesně takového, jaký jsi.
Pokud je třeba zlepšit vaše způsoby při jezení, co by bylo nejvíce motivující?
Jíš jako prase. Nevydržím se dívat na to, jak jíš. Jsi nechutný.
Nebo:
Snažím se složit vidličku po každém soustu, byl bych rád, kdyby ses k tomu připojil. Děkuju, že přežvykuješ se zavřenýma ústy. Miluju tě přesně takového, jaký jsi.
Pokud jste trochu neohrabaní nebo chaotickí, co by bylo nejvíce motivující?
Nemůžeš alespoň něco udělat správně? Ty buď ztrácíš věci, nebo uděláš nepořádek!
Nebo:
Každý dělá chyby. To je to, jak se učíme. Není to až tak velká věc – prostě si vezmi hadr a vyčisti to. Miluju tě přesně takového, jaký jsi.
Během mého života jsem mívala nadváhu, měla jsem strach z plavání, zapáchala jsem, nechovala jsem se správně u stolu a byla jsem chaotická. V těchto chvílích by mi přišly vhod nějaká povzbuzení.
Takže když jsem viděla malého kluka, který se musel dostat ven z bazénu, protože se bál plavat, plakala jsem spolu s ním zpoza svých slunečních brýlí.
Viděla jsem zklamání v očích muže, když se díval na svého třesoucího se syna, který si tiskl kolena k hrudi. Muž opravdu chtěl, aby se jeho syn naučil plavat.
Myslel si, že když ho bude kárat a ignorovat jeho pláč, bude ho tím motivovat, aby se příště snažil více.
Chvílemi jsem si to myslela taky…
O malé dívce a její ukulele,
O malé dívce a její častých problémech,
O malé dívce a její věčné zpomalenosti,
O malé dívce a její neschopnosti jezdit na kole.
„Zahraj tu píseň znovu; nesnažíš se dost.“
„Další skvrna? Myslíš to vážně?“
„Kolikrát ti mám říct, abys spěchala?“
„Všechny děti se naučily jezdit na kole. Je nejvyšší čas, aby ses to naučila taky.“
S každým ostrým slovem, s každým nesouhlasným pohledem, s každým zklamaným pokroucením hlavy, se ta dívka zmenšovala. Stávala se méně sebevědomou. Méně schopnou. Méně zářivou. A jednoho dne vypověděla slova poražené duše.
„Já jen chci být dobrá, maminko,“ plakala malá dívka, která kdysi milovala brnkat na svůj oblíbený nástroj. A teď položila nástroj ke svým nohám a přemýšlela, jestli by měla vůbec ještě brnkat.
Časem ji moje neustále kritiky a zoufalé dýchání dovedly k tomu, aby uvěřila, že není dobrá.
Časem jsem rozbila její nádhernou duši – tu, která jí dala jedinečné a zářivé světlo.
Motivující? Ne tak moc.
Existovala jemná čára mezi užitečným dospělým vedením a používáním mé autority na to, abych ji zastyděla a ponížila (pod rouškou dobrého úmyslu).
Když jsem překročila tuto čáru zase a znovu, mé dítě zažilo tvrdou realitu: Bez ohledu na to, co má dcera udělala, pro mě by to nebylo nikdy dost. Nikdy bych nemohla být spokojená.
Motivující? Ne tak moc.
Myšlenka na to, že moje dítě vyrůstalo s rodičem, jehož láska byla založená na tom, co dítě udělalo, a ne na tom, kým dítě bylo, ve mně způsobila okamžitou změnu. Přestala jsem být jejím tvrdým zadavatelem úkolů a místo toho jsem se stala jejím milujícím povzbuzovatelem…
Místo toho, abych si opakovaně stěžovala na vše, co udělala špatně, šetřila jsem si své usměrňování na vážnější věci – problémy, které by mohly být potenciálně nebezpečné, nebo které by mohly změnit život.
Místo toho, abych ji nutila zdokonalovat si dovednosti na stejnou úroveň, jakou měli její vrstevníci, ujistila jsem sebe sama, že ona bude připravená, když přijde její čas.
Přestala jsem přehnaně reagovat na dětské nepříjemnosti a drobné incidenty a uvědomila jsem si, že moje dcera si sama lépe uklidí svůj pokoj, když jí nebude nikdo dýchat na krk.
Pokud se vyskytl nějaký zlozvyk, který bylo třeba změnit, vedla jsem ji vzorem. Řekla jsem jí, aby se ke mně připojila ve zvycích, které byly zdravé. Zajistila jsem nástroje (např. časovací hodiny a kontrolní seznamy), abych ji vybavila tím, co z ní udělá pružnější a zodpovědnější osobu, bez mého zasahování.
Oslavovala jsem její úsilí více než výsledek a snažila jsem se mluvit třikrát více pozitivních než negativních slov.
Posledních několik let jsem sledovala, jak moje dítě rozkvétá pod křídly milujícího podporovatele. Její sebevědomí a sebejistota rostly. Riskuje a když se jí něco nepodaří, není to konec světa, protože ví, že se může pokusit znovu.
Ví, že já ji budu milovat bez ohledu na to, co udělá, nebo také neudělá. Svěří se mi, pokud udělá něco špatného. Má ráda samu sebe takovou, „jaká je“, i když dělá věci trochu jinak než ostatní.
Přála bych si, abych přestala být zadavatelem úkolů již dříve, ale nebudu se upínat na včerejšek. Na dnešku záleží více.
Doufám, že podělením se o svou bolavou lítost a objevy, které mi změnily život, mohu pomoci někomu jinému spatřit to, co vidím já:
Hanba opouští, povzbuzení věří.
Odsouzení ochromuje, soucit osvobozuje.
Podráždění věci ukončuje, trpělivost má nadvládu.
Křik umlčuje, komunikace otevírá dveře.
Obviňování ubližuje, milost uzdravuje.
Kritizování ničí, pochvala buduje.
Odmítnutí vede ke ztrátě, nepodmíněná láska vyhrává.
Kdybyste byli dítě, snažící se projít životem nejlépe, jak víte, co by bylo nejvíce motivující?
Nemyslím si, že na to stačíš.
Nebo:
Miluju tě přesně takového, jaký jsi.
Napsat komentář