Můj bratr a já vedeme často rozhovory o tom, jak vychovávat naše děti a vyučovat studenty (já jsem učitelka/terapeutka a on je ředitelem školy).
Shodli jsme se na tom, že existuje jedno slovo, kterému byste se měli snažit vyhnout, když vychováváte své děti… Dnes jsem to slovo slyšela znovu.
Stalo se to v autě, když jsem šla koupit zmrzlinu, a právě jsme poslouchali mou oblíbenou rodinnou radiostanici, když moderátor rozhlasové show dal stejnou radu…
„Existuje jedno slovo, které byste neměli nikdy říct, když vychováváte své dítě…,“ řekl.
Tak… které je to slovo?
„Dobře“.
Ano, to slovo je Dobře.
Jednoduché, že ano? Já ho používám… och… celý dlouhý den. „Chyť si talíř, dobře?“ „Vem si své boty, dobře?“
Proč nepoužívat slovo „dobře“ v komunikaci s dětmi
Existuje důvod, kvůli čemuž můj profesor, knihy o rodičovství, které čtu, a expert na rodičovství v rádio show, jednotně řekly, že když vychováváte své děti nebo když jim dáváte pokyny, nikdy byste neměli použít slovo dobře… Vaše dítě to mate.
Než budete číst dále… vězte, že se s vámi nepodělím o toto slovo proto, abyste vy (nebo já) odebrali rozhodování od svých dětí, nebo abychom byli nároční.
Říkám to proto, že když jsem to slyšela, přemýšlela jsem o tom… skutečně jsem o tom přemýšlela… a uvědomila jsem si, že to byla pravda.
V podstatě jsem svým dětem dala na výběr, aby mohly říci NE. Když řekly NE, já byla zklamaná, že mě neposlouchaly. To vůči nim nebylo férové.
Když řekneme „dobře?“, ve skutečnosti klademe otázku a dáváme jim na výběr, aby odpověděly na naši otázku výběrem z možností říci ANO nebo NE. Když řeknou NE, my zvýšime hlas nebo jsme zklamaní z toho, že řekly NE.
Ony nerozumí tomu, že to není skutečná otázka – pamatujte, že většina dětí vůbec nerozumí sarkasmu, dokud jim není 10 let, takže je to opravdu mate.
Když děti řeknou „NE“, většina rodičů, jakož i já, bych řekla: „Ale toto není žádost. Říkám ti, aby sis šel ustlat postel.“ …ale, abychom byli čestní… to určitě zní jako žádost, že ano?
Slovo „dobře“ ubírá „vážnost“ tomu, co říkáte. V podstatě své dítě naučíte, že když dáváte pokyny, má na výběr z dvou možností, jestli tyto pokyny chce splnit, nebo ne.
Zatímco chci, aby moje děti měly na výběr (a během dne jim je dávám dost), rovněž chci děti vést k tomu, aby byly uctivé a zodpovědné a dělaly to, o co je požádám.
Chci, aby pomohly s pracemi kolem domu a poslouchaly, když jim něco říkám. Chci, aby z našich dětí vyrostly zodpovědní dospělí lidé.
Já je mám u sebe jen 18 let, a pak je nechám odejít… do světa, vybavených jen kořeny a křídly, která jsem jim dala.
Chci využít těchto let na to, abych je učila s láskou a porozuměním, a tak se vyhnout frustracím. Když naše děti neposlouchají, způsobí to ztrátu naší trpělivosti a začneme být netrpěliví.
Dala jsem si za úkol, že svým dětem poskytnu šťastné vzpomínky na období, kdy rostly, a křičet na ně, není jednou z nich. Naučit je jednoduché věci jako například, že když ti dospělý něco řekne, ty poslechneš, je jen jednou z lekcí, kterou je naučím.
Pomůže jim to a pomůže to i mně. Používání slova dobře to jen znemožňuje.
Slovo „dobře“ dává dětem na výběr, i když jim ho nechceme poskytnout
Ukážu vám několik příkladů:
„Prosím tě, odlož si tablet a ukliď si pokoj.“
„Prosím tě, odlož si tablet a ukliď si pokoj, dobře?“
Vidíte, jak přidání slova dobře na konec věty mění její význam z pokynu na otázku? V podstatě dáváte svým dětem právo si vybrat, jestli to udělají nebo ne.
Dáváte jim na výběr, namísto toho, abyste jim poskytli směrování. Existují určité situace, kdy potřebujete, aby vaše děti udělaly to, co jim řeknete a toto je úžasný výukový nástroj.
Když jsem učila děti ve druhém ročníku, udělala jsem chybu, když jsem je požádala, aby si odložili své knihy předtím, než jsme začali novou aktivitu.
Podívejte se, jak to vypadalo… „Dobře, přátelé… je načase uklízet. Odložte své knihy, dobře? Díky!“ Chcete hádat, kolik jim to trvalo? Dost dlouho!
V mé třídě jsem měla 2minutovou přechodnou dobu (což znamená, že naší třídě by mělo trvat méně než 2 minuty přejít z jednoho předmětu nebo aktivity na další).
Měli bychom se pohnout, abychom překonali ty dvě minuty! (Nevěřili byste, kolik času ze školního dne se mine na tyto přechody!)
Zpět k příběhu: Dát jim pokyn v podobě otázky, a ne příkazu, prodloužilo tento přechodný čas a jim dalo příležitost k tomu, aby neudělaly to, o co jsem je žádala.
Musela jsem je požádat vícekrát, dokud mi došlo, že jsem jim poskytla příležitost vybrat si, jestli si odloží své knihy, nebo ne.
Je to stejná situace jako když jim položíte otázku.
Další příklady:
„Umyj špinavý talíř a vlož ho prosím do myčky.“ Je jasné, co chci, aby moje dítě udělalo, a to ho ještě žádám slušným způsobem.
„Umyl by sis prosím svůj talíř a vložil ho do myčky?“ Nyní dávám svému dítěti příležitost k tomu, aby mi řeklo ne, nebo aby řeklo: „Teď zrovna ne, maminko“ nebo „Můžeš to udělat ty, maminko?“
Povede to k tomu, že se naštvou, když mají dělat domácí práce a případně k netrpělivosti z důvodu, že jsem je tím pověřila. To není vůči mým dětem férové, protože já jsem je navedla k tomu, aby zareagovaly uvedeným způsobem.
Ráda dávám svým dětem na výběr. Někdy však musí pochopit, že příkaz je příkaz a ten se musí provést.
Vyzkoušejte to ještě dnes. Snažte se neřeknout „dobře“ nebo dát vodítko v podobě otázky. Můžete zjistit, že vaše děti se méně hádají a více si pomáhají.
Napsat komentář