Proč vaše děti během nakupování v supermarketu vždy něco chtějí

Nemohli jsme se dostat ani ke vchodovým dveřím, aniž bychom nebyli museli manévrovat kolem obrovského displeje se sladkostmi.

„Och, maminko, můžeme si PROSÍM vzít nějaké sladkosti?“ prosily děti, jako kdyby nejedly celé týdny a sladkosti by je měly udržet při životě. Prostě jsem šla dál a ony vybíraly sladkosti.

Pak jsme šli uličkou směrem k mléku, jen abychom byli znovu pokoušeni s gumovými medvídky. „Och, maminko, vezměme je, vždyť i ty je máš ráda.“ Znovu jsem pokračovala v cestě.

Byla jsem ráda, že jsem si zajistila mléko a směřovali jsme k uličce s nápoji. „Och, maminko, vezměme trochu koly,“ prosily.

Moje zrudlá tvář byla důkazem stoupající zlosti, blížící se k bodu varu, ale jaksi jsem to zvládla a mile jsem odpověděla: „Přišli jsme do obchodu jen pro tři výrobky.“ Popadli jsme výrobky, které jsme potřebovali a směřovali jsme k pokladně.

Vím, že i vám se to určitě stalo. (Proč do pekla obchody tak velmi nenávidí mámy?) Myslím si, že během toho, jak jsme stáli v řadě, se objevilo několik momentů sebeovládání. Ty však také rychle zmizely.

Můžeme vzít nějaké žvýkačky?

Doma mám 30 korun, můžu ti to vrátit a koupit ty Lentilky?

Oóó, podívej se, maminko, ta malá točivá věc, já ji skutečně POTŘEBUJU!

Každé z mých čtyř dětí něco chytilo a ukázalo rovnou do obličeje, vyžadujíce si to. Ráda bych řekla, že jsem se držela chladnokrevně, ale snažím se udělat si zvyk z toho, abych řekla pravdu hned na místě.

Vzdych. Prošla jsem balíčky se sladkostmi, medvídky a koly, ale bylo toho prostě příliš mnoho.

Jelikož mám ve zvyku jednat, přemýšlela jsem o této události během toho, jak jsem jela autem domů. (Většinu času bylo ticho, protože děti byly příliš vystrašené na to, aby znovu mluvily.)

Neumím si ani vpomenout na to, co jsem v obchodě řekla. Možná to byla nějaká hrozba, že jim vezmu jejich prvorozené dítě, nebo že je zavřu do věže, dokud jim nebude 20 let. Ne, počkat, to je film. (Ha-ha)

Vážně, nezáleželo na tom, co jsem tam řekla. Cítila jsem se, jako by mě byly vyfackaly. Ten problém naučit mé děti, aby byly spokojeny a nežádaly každou věc v obchodě, byl mnohem těžší, než se zdálo.

Jistě, já jsem byla dobrá máma. Jistě, udělala jsem několik věcí správně, pokud jde o učení v této věci. Ale nestačilo to k tomu, abych je zadržela od neustálého požadování věcí.

Jak jsem zvažovala fakta o svém rodičovství a obecně o světě, začala jsem vidět, že bych měla být v tomto směru mnohem aktivnější.

Jak jsem se dostala k tak nenasytným dětem?

Dala jsem jim to

Ano, je to pravda. Dala jsem to svým dětem. Někdy, když moje děti žádají o věci, já jim je koupím. Samozřejmě si nemyslím, že je to špatné rodičovství, ale hádejte, co se stane, když koupíte dítěti něco alespoň jednou?

Uhádli jste. Vyžaduje to znovu. Takže teoreticky, já jsem je naučila žádat si.

Umožnila jsem jim mít příliš mnoho

Možná chodíte ve stejných botách jako já a bez ohledu na to, jak moc se snažíte, prarodiče a příbuzní si stále myslí, že čím více dárků dávají, tím lépe.

Dokonce i když pravidelně uklízíme a vyhazujeme a darujeme, nebo prodáme hračky, stále máme mnohem více, než abychom si s tím mohli hrát.

Tento přebytek vytváří touhu mít více. Zdá se to zpátečnické, ale je to pravda. Čím více dostáváte, tím více chcete.

Dovolila jsem jim poslouchat svět

Dobře, možná jsem z toho až tak mnoho nepovolila, ale protože žijeme zde, v tomto světě, neumím toho udělat hodně, abych zcela zablokovala poselství, které svět vysílá o „věcech“.

I bez televize moje děti vidí reklamy, které se je snaží přesvědčit, že jejich život by byl jednodušší, kdyby měly určité zboží.

Nemohu jim zabránit v tom, aby vnímaly všechny tyto reklamy, ale mohu se soustředit na to, abych je naučila vyhodnocovat to. A já to dělám… někdy. (Je zřejmé, že to nestačí.)

Zapomněla jsem je naučit spokojenosti

Ten den v autě, když jsem jela domů, po té malé trojici v obchodě, jsem si vzpomněla na tuto velmi důležitou část mého rodičovství.

Mé děti si požádaly o věci, protože věděly, že to byl způsob, jak je dostat, a protože měly tak mnoho, a protože svět jim říká, že mají chtít více.

Skutečným problémem bylo selhání na mé straně, protože jsem je měla vést k tomu, aby se cítily spokojeně s věcmi, které již mají.

Zanedbala jsem to, že jsem je nenaučila najít spokojenost v jejich každodenním životě.

Místo neustálého žádání o malé věci jeden druhému připomínejte, co jste se již naučili. A při mnoha příležitostech se dokonce zastavte předtím, než celý požadavek vypustíte ze svých úst.

Je to samozřejmě proces, ale ta cesta za to všechno stojí! Stojí za to natolik, že jsem se o to chtěla s vámi podělit.