Jedno krásné podzimní odpoledne jsme byli s dětmi na hřišti u školy. Chodíme tam velmi často, čekáme na staršího syna, až skončí, a poté hraje s kamarády fotbal.
Já s menším synem si zatím hrajeme na pískovišti nebo prolézačkách. Vždy je tu hodně dětí, ale nejvíce po skončení vyučování. Akorát skončila škola a děti byly všude.
Starší syn hrál s kamarády fotbal a jeho 3letý bratr, Petr, si hrál s dalšími dětmi u mě. Zdálo se mi, že to odpoledne je nějaký popudlivější, ale u jeho temperamentu a přílišné vášnivosti to nebylo nic výjimečného.
Sice mě už táhl domů, ale řekla jsem mu, že musí chviličku počkat, až starší bratr dohraje fotbal.
Pamatuji se, jak jsem se podívala na mobil, protože mi akorát psal manžel, kdy se vrátí z práce. Jedním okem jsem však stále kontrolovala Petra, neboť z vlastní zkušenosti jsem věděla, že má tendenci sebrat se a jít. Vypočítala jsem si však, že stíhám odeslat krátkou SMS.
Ach, jak moc jsem se mýlila! Když jsem opět zvedla zrak, Petr u mě nebyl. Nejprve mi napadlo, že se jen přemístil a šel si hrát jinam, ale když jsem prozkoumala celé hřiště, jeho tyrkysovou mikinu už jsem nikde nezahlédla. V panice jsem vykřikla jeho jméno. Neozýval se mi.
Kamarádka viděla, že začínám panikařit, tak se mě zeptala, co se stalo. Ihned uspořádala skupinku, která se ho vydala hledat. Srdce mi bušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. Vůbec jsem nedokázala racionálně uvažovat.
Vyběhla jsem ze hřiště, protože tam naposledy řekl, že chce jít domů (těsně předtím, než mi přišla manželova SMS).
Vyběhla jsem do schodů. Člověk by nevěřil, jak se během záchvatu paniky dokáže čas divně chovat. Měla jsem pocit, že se téměř zastavil, ale zároveň se mi zdálo, že neskutečně letí.
Pamatuji si ten pocit jistoty, že se určitě najde a bude v pořádku, který se prolínal s přesvědčením, že ho už nikdy neuvidím, nebo že se mu něco stalo. Je to nepochopitelné, ale tyto věci jsem prožívala najednou.
Na schodech jsem se musela rozhodnout, kudy jít, tak jsem se rozhodla následovat své instinkty a vydala jsem se vlevo. Vůbec nevím proč… Jednoduše jsem měla pocit, že mám jít tudy.
Zahlédla jsem ženu, která vypadala, jako by právě vystoupila z vlaku. Působila dojmem, jako by byl jen obyčejný den, nikoli den, kdy bych měla ztratit dítě.
Přešla jsem přes příjezdovou cestu ke škole (Auta!!! Mohlo ho nějaké srazit!!!) a obešla jsem další blok. Přišla jsem až ke kostelu, kde si občas také chodíváme hrát.
Díky Bohu – byl tam. Ležel v trávě a brečel.
Na ostatní si vzpomínám jen matně. Chtěla jsem, aby mi řekl, proč odešel. Řekl mi, že si myslel, že už je třeba jít, a byl přesvědčen, že já jdu za ním. Řekl mi, že se strašně bál.
I já jsem mu řekla, že jsem se bála. Na to reagoval slovy: „Nemusíš se bát.“ Ale já jsem si nemohla pomoct.
Potom jsem mu velmi jasně vysvětlila, že NIKDY V ŽIVOTĚ se ode mě nesmí pohnout, aniž bych o tom věděla. Když jsem ho zvedala ze země a brečela do jeho tyrkysové mikiny, v hlavě se mi odehrávaly všemožné scénáře.
Co kdyby vykročil na vozovku? Co kdyby přicházelo auto právě když procházel přes příjezdovou cestu ke škole? Co kdyby ho někdo unesl?
Snažila jsem se nemyslet na všechny katastrofy, ale zjevně se mi to nedařilo. Nejhorší byly výčitky svědomí. Jak se mi to mohlo stát?
Považovala jsem se za jednu z nejzodpovědnějších a nejpozornějších mám, jaké znám. Věděla jsem, že někdy se vybere pryč, tak proč jsem si myslela, že mohu odepsat na SMS?
Výčitky, výčitky a výčitky. Snažila jsem se uvažovat střízlivě a namluvit si, že i ty nejlepší mámy jsou jen lidé. Snažila jsem přesvědčit samu sebe, že nevíme, čeho jsou děti schopny, dokud nám to nedají najevo.
Mohla jsem si gratulovat, že se mi ho podařilo najít tak rychle, že mě moje instinkty tak správně navedly.
A říkám si to dodnes.
Nicméně nic mě už nezbaví těch pocitů viny a strachu, které jsem tehdy cítila. Můj syn je v pořádku. Je zdravý. Měla jsem štěstí.
Už nikdy se ode mě nevzdálil a já z něj neodtrhla oči ještě velmi dlouho po zmiňovaném incidentu. Možná jsem ho kontrolovala mnohem více, než bylo třeba.
Tento příběh se stal před více než třemi lety a nerada o něm mluvím. Nerada o něj přemýšlím. A pokud ho náhodou vzpomene můj manžel nebo některé z mých dětí, ty pocity paniky prožívám naplno znovu.
Tuhne mi krev v žilách, jakmile se u mě dostaví ten pocit, že nevím, kde je můj syn, ani to, zda je v pořádku.
Tento příběh jsem se rozhodla sdílet jako upozornění, že dítě se dokáže ztratit velmi rychle, ale také abych sama sobě a zároveň všem mámám připomněla, že všechny děláme chyby.
Stávají se věci, které jsou mimo naši kontrolu. Ale to ještě neznamená, že jsme špatné mámy. To neznamená, že se máme donekonečna obviňovat.
Říkám mámám, a opravdu myslím mámy. Jsem přesvědčena, že muži – tátové se takto obviňovat a týrat nezvyknou.
Nechci tím samozřejmě říct, že své děti milují méně než jejich polovičky, nebo že se necítí špatně, když se jejich dítěti něco stane. Jen si myslím, že se tím netrápí až do konce života a nezpochybňují své schopnosti a rodičovství tak jako mámy.
Jsem neskutečně vděčná, že se tehdy malému nic nestalo. Ale i navzdory všemu vím, že tato zkušenost mě bude mrazit v zádech pokaždé, když si na ni vzpomenu.
Považuji to za jedno z mých největších selhání jako mámy, které budu do smrti opakovaně prožívat a v duchu se budu ptát, co jsem mohla udělat lépe.
Ale to všechno zřejmě role mámy zahrnuje – nikdy nemáme pocit, že své děti milujeme dokonale a dokážeme je stoprocentně ochránit.
Zdroj: scarymommy.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář