Každý rodič chce pro své dítě jen to nejlepší. Strávíme roky výchovou, děláme velké (a malé) věci, které jsou v naší moci, aby věci fungovaly.
Plánujeme, zachraňujeme, stresujeme se, truchlíme, balancujeme, podporujeme a samozřejmě ochraňujeme své děti.
Nikdo z nás nechce vidět své děti zraněné, nechce je vidět bojovat, trpět nebo selhat v něčem, dokonce ani v nejmenší věci.
Bohužel, nezamýšleným vedlejším účinkem takového přístupu je to, že vychováváme generaci dětí, které nevědí, jaký je to pocit skutečně selhat. Dokonce ani nikdy nedostaly šanci naučit se hodnotným lekcím, které jdou ruka v ruce se selháním.
Příkladem mohou být schopnost otřást se po porážce či mít vytrvalost a hnací sílu vrátit se zpět do formy.
Co způsobují naše nejlepší úmysly
S nejlepšími úmysly začneme a pokračujeme v tom, že držíme své děti daleko od toho, aby selhaly.
Nechceme je vidět nešťastné, máme obavy z toho, jak se na nás jako rodiče budou dívat jiní, když naše děti selžou.
Jsme na jejich straně zklamání a při tom je uklidňujeme, že porážka bude sotva (pokud vůbec) jejich selháním a že žádný druh chyby není hanebný a potupný.
V konečném důsledku se naše chování odvíjí od myšlenky, že chyba v žádné podobě není přijatelná ani tolerovaná.
A pak se ptáme, proč máme vysoké školy plné mladých dospělých, kteří trpí strachem, depresemi a úplným nedostatkem emočního arzenálu. Chybí jim dovednosti na to, aby zvládly reálný život.
A to je právě to, co musíme udělat – nechat je udělat reálnou, skutečnou, impozantní chybu.
Co nedělat a jak nechat děti okusit vlastní chybu
Jak to vypadá sednout si a dívat se na naše děti, jak padají na zadek, uvědomujíce si, že je to pro ně ta nejlepší věc?
Nuže, nevypadá to tak, že budeme doručovat zapomenutou svačinu nebo domácí úkoly do školy.
A nevypadá to ani jako rozpisy domácích prací s připomenutími, která jsou rozložena po celém domě, nebo seznamy toho, co je třeba udělat a stimuly, aby se věci udělaly.
(I když začít s tím, že neudělat všechny tyto věci je malým krokem k povzbuzení sebemotivace a dostatečnosti.)
Nemluvím jen o vyhýbání se pravidelným mateřským povinnostem. Když mluvíme o tom, že necháme naše děti impozantně selhat, myslím tím nechat je selhat (doslova a hypoteticky) ve skutečně velkých věcech.
V noci před ukončením obrovského projektu (takového, který představuje obrovské procento jeho semestrálního ročníku, vy běžíte do obchodu kvůli gumovému cementu a třívrstvé plakátové překližce? NEDĚLEJTE TO.
Když vám učitel pošle domů upozornění o disciplinárním řízení, rychle jdete hájit práva svého dítěte a zavoláte učiteli a zpochybňujete jeho úsudek? NEDĚLEJTE TO.
Když se vaše dítě nedostane do malého ligového all-star týmu, do výběru matematické soutěže, hlavní role divadelní hry nebo do čestné společnosti, zavoláte vedoucího kroužku nebo ředitele školy a požadujete vyčerpávající vysvětlení, okamžité jednání nebo nový konkurz? NEDĚLEJTE TO.
Když se vaše náctiletá nebo dospívající dcera nebo syn zapletou do problémové situace svých přátel, zatelefonujete rodičům ostatních zúčastněných dětí, zasahujete ve snaze vyřešit jejich problémy předtím, než to někoho zraní? NEDĚLEJTE TO.
Když se opoždí s termínem na předání velkého školního zadání, s termínem pro podání přihlášky, nebo s termínem v práci, zaskočíte v jejich jménu a požádáte o prodloužení termínu? NEDĚLEJTE TO.
Když selhávají během celého semestru a ukáže se to na výpisu známek, prosíte učitele, aby to změnil, dal dodatečný kredit nebo to prostě změnil, protože on je hodné dítě? NEDĚLEJTE TO.
Proč to musíte udělat?
Nechat své dítě působivým způsobem selhat je nepochybně jednou z nejtěžších (není tou nejtěžší) věcí, kterou jako rodič musíte udělat.
Není to právě přirozené v rodičovské chemii, že si sednete a necháte, aby se vašim dětem stala špatná věc. Avšak experti souhlasí s tím, že je to naprosto nezbytné absolvovat ještě v dětství.
Dobré úmysly na záchranu našich dětí před porážkou jsou jen podkopáním jejich odolnosti a nezávislosti.
Jessica Lahey ve své knize Dar selhání: Jak se nejlepší rodiče učí nechat věci takové, jaké jsou v zájmu toho, aby jejich děti mohly uspět, píše:
„Učili jsme své děti bát se selhat, a během toho jsme zablokovali tu nejjistější a nejjasnější cestu k jejich úspěchu.“
Čím dříve naučíme své děti, že skutečný úspěch může přijít jen poté, co budeme sraženi k zemi, zase a zase, ale postavíme se na nohy, o to lepší budou mít šanci na překonání všeho, co jim život postaví do cesty.
Napsat komentář