Zní to až neuvěřitelně, ale v dnešní době je běžné vidět u 4letých a 5letých dětí známky stresu a příznaky vyhoření.
Obvykle je to důsledkem toho, že rodiče a učitelé jsou nedostatečně informováni o jejich skutečných vzdělávacích potřebách. Některé děti jsou dokonce zatěžovány natolik, že si zapomínají hrát.
Nedávno jsem se náhodou setkala s bývalou ředitelkou ve školce, kterou navštěvovaly i moje děti. Tedy, řeknu vám, ta skutečně potřebovala někoho, komu by se mohla svěřit se svými problémy.
Mluvila o tom, že jednu ze školek v našem okolí nečekaně zavřeli a někteří zoufalí rodiče ji kontaktovali, zda by na poslední chvíli mohli zapsat jejich děti do její školky.
Situace se však zkomplikovala, protože tito rodiče sem přihlásili své děti z předškolního zařízení, které mělo úplně jinou filozofii. Výchovně vzdělávací proces tam byl řízen výhradně učitelem a děti vůbec neznali volnou hru.
Bylo pro ně velmi těžké přepnout do uvolněnějšího módu, kde je středem zájmu dítě a klade se důraz na jeho přiměřené potřeby a vývoj. Ale náročné to bylo i pro rodiče a učitele.
Kdyby byli tito nováčci jen nějakými dobrovolníky při testování, nikoli nevinné děti, učitelé by určitě ocenili tuto zkušenost a považovali by ji za velmi přínosnou.
Situace totiž živě ilustrovala nešťastné výsledky toho, jak by výchovně vzdělávací proces předškolního vzdělávání neměl vypadat.
Pokusy dětí o hru s vrstevníky byly strohé a napjaté, většinou ve formě krátkých příkazů: „Já budu starší sestra, ty budeš máma, ty můj malý bratr a ty kamarádka. Já s bratrem ujdeme z domu.“
„Útěk z domu“ byl hlavním tématem hry a zároveň tím jediným, co měly děti zájem hrát. Zároveň se zdálo, že jsou fixovány na roli teenagera: „Hrajeme si, že jsme teenageři a utíkáme z domu.“
Bylo to jako by chtěli ujít před vlastním dětstvím, což považuji za velmi znepokojivé. Většina z nás přece vnímá dětství jako bezstarostné, šťastné období, do kterého bychom se rádi vrátili.
Podle ředitelky většina rodičů nových dětí propadla myšlence, že děti je třeba zapsat (ještě před dosažením druhého roku) do různých kroužků: gymnastika, výtvarná, plavání, taneční, klavír, housle a podobně.
Minimálně během pěti dnů v týdnu tyto děti nechodili jen do školky (a to původně takové, která měla jasné cíle a strukturované vyučování), ale také na různé hodiny, které je měly obohatit a posunout ve vývoji vpřed.
Zatímco jsme si povídali, přistoupilo k nám malé dítě se svými rodiči. Scházelo ze schodů dolů, držíc tátu za ruku. Schody byly pro něj zjevně výzvou. „Tento chlapeček chodí do houslí,“ řekla mi tiše ředitelka. „Je dobrý, ale…“
Rodiče si vůbec neuvědomují, že každá z těchto rozvíjejících příležitostí vyžaduje, aby se dítě podrobilo souboru určitých pravidel, vedení a autoritě druhého člověka, učení a také nějakému testování.
I ty z nejuvolněnějších a nejzábavnějších kroužků a kurzů vyžadují, aby děti měly nějaký výstup, a ony cítí, že se to od nich očekává.
Takže ačkoli nám se aktivity mohou zdát zajímavé a obohacující, pro děti jsou určitou formou tlaku. Čím více hodin týdně absolvují, tím více stresu prožívají.
Místo toho, aby se učily hrou, která je baví a kterou si samy vyberou – kutilství, objevování, tvoření či fantazírování, většinu času tráví tak, že jsou tiše a poslušně poslouchají, napodobují a snaží se něco „udělat správně“.
Také bych chtěla ujít.
Tato školka má i vlastní kapli, v níž se pravidelně konají bohoslužby pro děti. Děti obvykle vyskočí z lavic, zpívají a tančí do rytmu zpívaných písní.
Skupinka nových dětí jen tiše seděla. Žádné dítě se nepohnulo. Ano, naučili je to správně. Až moc dobře.
Ano, ze školky se pomalu stává první třída. Je pravda, že děti se budou muset i něco učit, poslouchat a sedět bez pohybu. Ale tlačit je do toho už ve školce se mi zdá příliš. Strukturovaných hodin neustále přibývá, a proto bychom měli dětem dovolit si hrát, dokud je to možné.
Tento vzácný, neustále se zmenšující prostor pro hru bychom měli pozorně hlídat.
Hra stačí. HRA STAČÍ.
HRA STAČÍ!
Tato věta by měla být naší mantrou během prvních pěti let dítěte.
Ředitelka ještě říkala, že na konci školního roku se skupinka nových dětí postupně uvolnila a děti si začaly normálně hrát s ostatními na hřišti.
Ale některé se již po prázdninách nevrátí. Ředitelka nedokázala rodiče zbavit obav, že jejich děti se v nové školce „nic nenaučí“.
Zdroj: mother.ly, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář