Co dělat, když vaše dítě nechce chodit do školy

Minulý týden se to stalo znovu. Dvacet minut předtím, než jsme měli vyrazit do školy, mi můj syn v prvním ročníku oznámil, že ho bolí noha a kotník. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, kde se mohl zranit. Při skákání na posteli? Při předstíraném souboji s bratrem? Špatně si lehl?

Když jsem mu řekla, že bude v pořádku a že je čas jít, začal kulhat po celém domě a přesvědčovat mě, že do školy fakt nemůže jít. Potom mi řekl, že – najednou – ho bolí obě nohy.

To mi už bylo jasné, že si vymýšlí. I přesto jsem ho však nedokázala přesvědčit, aby se choval normálně. Doslova odmítal chodit, protože má „strašné bolesti“.

Ráno vstal mega brzy (kolem páté), byl mrzutý jako čert a spadnul mi rovnou do klína, plakaje, že on fakt nemůže jít do školy, dnes jednoduše ne.

Obvykle nemám problém najít nějaký způsob, jak ho tam dostat, i když se vzpírá. Ale tentokrát jsem to vzdala a nechala jsem ho doma. Doufala jsem, že si ještě pospí. Asi vám nemusím říkat, že do hodinky byly jeho nohy zázračně vyléčeny.

Dnes je to trochu lepší, ale můj syn chodil do školy s odporem již od začátku. Když odmítá spolupracovat a jít do školy, cítím se být zoufalá, frustrovaná, a upřímně řečeno, úplně bezradná.

Obvykle se mi podaří najít způsob, jak ho dostat do školy. Zabírá například příslib, že se potom zastavíme na něco dobrého. Párkrát se stalo, že jsem ho nechala plakat u dveří do třídy. Je to otřesný pocit.

Rozhodla jsem se bojovat s tímto problémem, dokud nepřeroste do větších rozměrů. Navštívila jsem dětskou psycholožku, aby mi poradila, co dělat. Jelikož vím, že velmi mnoho matek řeší podobné problémy, rozhodla jsem se podělit o to, co jsem se naučila.

Především vězte, že pokud vaše dítě nechce chodit do školy, nejste v tom sama. Do školy odmítá chodit 2 až 5 % dětí.

Natasha Danielsová, dětská psycholožka, říká, že nejčastěji se s tím setkává u dětí předškolního věku a dětí v prvním ročníku, později u dětí v šestém a sedmém ročníku.

Danielsová tvrdí, že pokud chcete vyřešit tento problém, musíte se dostat ke kořenu věci. Nejčastěji hraje velkou roli úzkost.

Ve své praxi se Danielsová nejčastěji setkává s těmito čtyřmi příčinami, které souvisí s úzkostným odmítáním školy:

1. Separační úzkost. Ta může vypuknout v jakémkoliv věku. Obecně se jedná o strach dítěte z odloučení od rodiče, ale někdy se mohou přidat obavy dítěte o svou vlastní nebo rodičovu bezpečnost.

2. Emetofobie. Jedná se o strach ze zvracení, přičemž děti s emetofobií mívají velké obavy, že se pozvrací přímo před očima svých spolužáků.

3. Sociální úzkost. Ta bývá často přehlížena, ale děti se někdy bojí jít do školy, protože mají strach z odmítnutí nebo odsuzování.

4. Perfekcionismus. Mnoho dětí, které nechtějí chodit do školy, dosahuje vynikajících výsledků. „Perfekcionismus způsobuje, že děti bývají velmi úzkostlivé ohledně testů a dosažených výsledků,“ říká Danielsová.

Někdy mají samozřejmě skutečné důvody k obavám. Pokud jsou šikanovány, mláceny nebo je s nimi špatně zacházeno, musíte okamžitě zasáhnout a kontaktovat školu a ujasnit si, že nepřichází v úvahu, aby vaše dítě bylo v tak ohrožené pozici.

Život ohrožujících situací ve školách sice nebývá mnoho, ale stávají se. Pokud se vám dítě snaží svěřit se svými obavami, neberte to na lehkou váhu.

I pokud se domníváte, že škola, kterou vaše dítě navštěvuje, je bezpečná a vše je v pořádku, věnujte pozornost problémům svého dítěte. Pro něj je jeho úzkost a strach ze školy skutečným problémem – jeho pocity jsou skutečné a musíte ho vyslechnout, aniž byste ho jakkoli posuzovali nebo odsuzovali.

„Potřebujete zjistit a pojmenovat, čeho se dítě opravdu bojí a odmítá proto jít do školy,“ řekla mi Danielsová. „Co vyvolává toto chování?“

Vystříhejte se tomu, abyste s vaším dítětem každé ráno bojovali o moc. „Nejde o to, jak dostat dítě do školy. Je třeba zjistit, co je příčinou, že dítě nechce chodit do školy.“ Když zjistíte příčinu, můžete řešit odmítavý postoj dítěte ke škole.

OK, to zní fajn, líbí se mi ta myšlenka, že musíte přijmout a pochopit pocity dítěte a nabídnout mu pocit jistoty. Ale co když to nepřinese požadované ovoce a dítě nebudu umět dostat do školy? Jaké kroky můžeme podniknout, pokud to nezabere?

Pokud si stěžují na svůj fyzický stav, vezměte je k lékaři

Může se to zdát zbytečné, zvláště když víte, že to předstírají. Danielsová však doporučuje návštěvu lékaře i přesto, jelikož se u dítěte opravdu může rozvíjet nějaké onemocnění.

Pokud lékař nic nezjistí (což je více než pravděpodobné), alespoň budete mít možnost na dítě reagovat. Bez výčitek svědomí mu můžete říct, že není nemocné ani zraněné.

Promluvte si o problému s výchovným poradcem a třídním učitelem

Pedagogičtí pracovníci se s podobnými problémy zabývají velmi často. Nebudou vámi opovrhovat, pokud se s nimi přijdete poradit. Vždy se cítím trochu lépe, když se svěřím třídní učitelce.

Vím, že když tam nebudu, mé dítě dostane trochu více lásky a pozornosti. Pomoci dítěti cítit se ve škole lépe může i výchovný poradce. I když u něj v kanceláři stráví polovinu vyučování, stále je to pokrok, protože se učí vydržet ve škole.

Vezměte dítě k terapeutovi/psychologovi

Pokud jste již učinili zmíněná opatření, ale nic nezabírá, navštivte terapeuta nebo dětského psychologa. Doporučení získáte i od výchovného poradce. Někdy stačí jen pár sezení, aby se odhalil problém a našlo řešení.

Nenechávejte dítě doma

V tomto bodě většina z nás občas selže. Volný den, kdy si má dítě psychicky odpočinout, je čas od času v pořádku. Danielsová však upozorňuje, aby se to nestalo pravidelností.

„Úzkost se ráda vyhýbá problémům, a když se jí to podaří jednou, pak se jí jen tak nezbavíte.“ Konečně to do sebe krásně zapadá a věci začínají dávat smysl.

„Pokud dítě odmítá chodit do školy, je to poměrně vážný problém. Čím déle je dítě mimo školy, tím hůře se mu bude vracet zpět (a naskočit do rozjetého vlaku).“

Pokud odmítání trvá více než několik dní, Danielsová doporučuje kontaktovat třídního učitele nebo výchovného poradce. Problém se tak začne řešit včas a nepřeroste do gigantických rozměrů.

Dnes se cítím mnohem lépe připravena zatočit s tímto problémem. Budu s mým dítětem otevřeně mluvit o tom, co cítí a z čeho má strach (a to nejen v případě, kdy už odjíždíme do školy).

Vždy si zvážím, jestli ho nechám doma, nebo ne. A když nic nezabere, uchýlím se k nějakým sladkostem a společně strávenému odpoledni – v lásce a klidu. Vždyť řekněme si upřímně, kdo z nás by to čas od času nepotřeboval?

Zdroj: scarymommy.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz