Co mě smrt mé dcery učí o žalu

24. července minulého roku kosatka Tahlequaha (známá také jako J35) porodila mládě, které bohužel žilo méně než hodinu.

Tahlequaha si to však odmítala připustit a bezvládné tělo svého mláděte nosila před sebou téměř 1600 kilometrů po dobu 17 dní.

11. srpna se ho nakonec definitivně vzdala. Vědci z Centra pro výzkum velryb ve Washingtonu se vyjádřili, že se tím „skončila její cesta smutku“. Její žal (co jiného by to mohlo být?!) zasáhl celý svět.

Tento smutný příběh byl bolestivě dojemný a děsivý zároveň, neboť v hloubi naší duše nám připomněl náš největší strach – strach ze smrti milovaného dítěte.

Její smutek dokonale znám.

Moje dcera Anna zemřela před šestnácti měsíci. Jako jedenáctileté jí lékaři diagnostikovali vzácný druh rakoviny. Tato zákeřná nemoc ji trápila během celého období dospívání.

Zemřela ve svém pokoji, ve vlastní posteli. Poslední, co jsem jí řekla, bylo: „Moc tě miluji a vím, že musíš jít. Je to v pořádku, jdi.“

Nicméně pravdou je, že už nikdy nebude nic v pořádku.

Dcerčině tělo leželo v pokoji tři hodiny, dokud jsme dokázali zavolat pohřební službu. Potom jsme ji viděli už jen jednou. Následující den. Ležela na nemocničním vozíku a celé její tělo kromě obličeje zakrývala bílá plachta.

V obličeji měla klidný výraz, oči měla zavřené. Čelo měla studené jako kámen. Bylo to stejné čelo, kterého jsem se dotkla nespočet ráz, abych zjistila, zda nemá horečku.

Bylo to čelo, které jsem líbala od narození po dobu, kdy z ní nevyrostla mladá, usměvavá slečna, která milovala žáby a jahody. Její obličej jsem znala lépe než svůj vlastní.

I přesto jsem se s ní musela rozloučit. Musela jsem od ní odejít a opustit ji, protože tak se to dělá, když někdo umře. Až na to, že ona nebyla jen NĚKDO. Byla to Anna, moje milovaná holčička.

Toužila jsem se schoulit vedle ní a na místě umřít. Nedokázala jsem snést představu, že mám přijít ještě i o to poslední, co tu po ní zůstalo – její tělo. Dokonce už během prvních hodin svého žalu jsem si s bolestí uvědomovala, jaké bude těžké zapamatovat si její vůni.

Ano, opravdu rozumím, proč Tahlequaha tlačila před sebou své mrtvé mládě více než dva týdny, ačkoli to pro ni bylo ukrutně vyčerpávající a ohrožovalo ji to na životě.

Chápu i to, že když konečně dovolila, aby její mrtvé mládě kleslo na dno oceánu, celý svět si vydechl. Je neuvěřitelně těžké hledět na takovou bolest.

Ale nemohu si pomoci, stále přemýšlím, zda už Tahlequaha opravdu přestala truchlit. My nevidíme její žal a utrpení, ale ona ho možná stále prožívá.

Jsem si vědoma toho, že zde zosobňuji kosatku. Ale věřím, že Tahlequaha nás má hodně co učit o žalu. Já sama přijímám a učím se tuto životní lekci již 16 měsíců.

Naučila jsem se, že pokud jde o smrt, čas znamená vzdálenost. Plyne druhý rok od Aniččiny smrti, jaro střídá léto, léto podzim a já cítím, jako by se Anna vzdalovala.

Mám pocit, že se zblázním. Přemýšlím, jestli vůbec existovala. Je to pro mě něco nepoznaného. Nejprve jsem nemohla uvěřit tomu, že umřela.

V duchu jsem si připomínala ty útrpné poslední minuty jejího života a mučivé chvíle, které jsem prožívala v pohřebním domě, jen abych si připomněla tu ukrutnou bolest.

Už mi nikdy nepošle zprávu. Už mě nikdy nepožádá, abych jí připravila oblíbený sendvič s grilovaným sýrem. Její pokoj zůstane navěky prázdný.

Dnes je všechno jinak. Její narození, dětství, příslib krásného, mladého života… Bylo to vůbec skutečné? Během těch nejtemnějších dnů mě tyto myšlenky zabíjejí. Dělají ze mě terč posměchu. Naplňuje mě to hanbou. Jak přece mohu zpochybňovat, že mé dítě skutečně žilo?

Trápení a bolest dávají věcem nový rozměr. To je další z věcí, které se učím. První rok mé srdce svírala bodavá, silná bolest. Bylo to, jako by se někdo snažil rozmáčknout mé srdce v pěsti.

Dnes je ta bolest jiná. Je jako těžký plášť přehozený přes ramena. Někdy mě z něj bolí celé tělo, ale občas ho dokážu setřást a najít v životě jakž takž usmíření.

I radost dostala novou podobu. Skutečnost, že ji dokážu prožívat bez Anny, je překvapující a odstrašující zároveň. Mohlo by to znamenat, že se pomalu posouvám dále? Nebo se začínám zotavovat?

Jako truchlící rodič, který utrpěl ztrátu milovaného dítěte, nenávidím vyjádření typu „pohnout se dále“ či „zotavit se“.  Z tohoto druhu sentimentu nemám dobrý pocit.

Annu nesu stále a všude s sebou. Cítím ji blízko, ale nedokážu se jí dotknout. Zoufale toužím chytit ji za ruku a slyšet její hlas, ale vím, že se to nikdy nestane.

Oplakávám její vyhaslý mladý život a věci, které nemohla nikdy zakusit, i tu mladou ženu, se kterou se nikdy nesetkám. Nemohu se pohnout dále, když vím, že mě čeká budoucnost bez mé dcery. Ale to, zda chci, nebo nechci, nehraje žádnou roli, a čas plyne dál.

Začínám chápat trvalost této ztráty. Už vím, že smutek ve mně navždy zůstane.

S každým dalším rokem a narůstající vzdáleností mezi mnou a mou dcerou očekávám, že moje zážitky se změní, jak by se změnily, kdyby ještě žila. Vzpomínky na její dětství pomalu vyblednou – všechny ty rozmanité situace, vůně, zvuky a barvy – a pak to nahradí něco nového. Vlastně se to už začíná dít.

Někdy se přichytím u představy, že její duše přebývá na nějakém nedosažitelném místě. Někdy jsem přesvědčena o tom, že mě slyší a vidí, ale ať se jakkoli snažím, nedokážu ji najít. Píšu jí dopisy. Představuji si, jak mi odpovídá na otázky a dává mi rady.

Nosím ji s sebou, protože na ní neumím zapomenout. Občas se mi zdá, že celé to břemeno vzpomínek nesu úplně sama, a to neustálé vyčkávání mě jednou stáhne do temnoty. Ale možnost zapomenout pro mě jednoduše neexistuje. Jsem si jistá, že Tahlequaha by mě pochopila.

Tato zpověď možná zklame lidi, kteří si přejí, abych se pohnula v životě dále a začala znovu žít. Ale zotavit se ze ztráty dítěte jednoduše nedokážu. Mohu se jen učit žít v nové realitě. Ta láska je stále ve mně. Je nekonečná. A takový je i můj zármutek.

Zdroj: humanparts.medium.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz