Výzkum zabývající se zvládáním neúspěchu potvrzuje, že žáci potřebují k úspěchu více než jen odvahu.
Před pár týdny New York Times položil svým čtenářům otázku: „Jsou dnešní děti příliš rozmazlovány?“ Jinými slovy, neměli bychom je občas nechat, ať se popálí, aby si vypěstovaly určitou odolnost vůči neúspěchu? Nepotřebují více odvahy?
Odpověď vůbec není jednoduchá, protože samotní lidé jsou složití.
Podle Martina Covingtona, profesora z Kalifornské univerzity v Berkeley, strach z neúspěchu přímo souvisí s tím, jak si sebe sama vážíte. Odráží vaši víru ve svou vlastní hodnotu.
Covington zjistil, že žáci se ochotně vystaví nepředstavitelným psychologickým machinacím, jen aby se vyhnuli neúspěchu a necítili se bezcenní. To však může mít z dlouhodobého hlediska neblahé následky.
Výzkum naštěstí přináší lidem pracujícím v oblasti vzdělávání tipy, jak žákům pomoci vyrovnat se s pocity selhání a pomoci jim naplnit svůj potenciál.
Co všechno jsme schopni udělat, abychom se vyhnuli selhání
Roky Covingtonova výzkumu odhalily, že jedním ze způsobů, jak lidé chrání svou vlastní hodnotu, je víra ve vlastní schopnosti a přesvědčování druhých, aby tomu také uvěřili.
Schopnost něčeho dosáhnout – a kvalita provedení, která o této schopnosti vypovídá – je pro udržení vlastní hodnoty klíčová.
Platí to především pro soutěživé prostředí ve škole či později na pracovišti. Neschopnost výkonu je často pojata jako selhání a jedinec se chápe jako neschopný a bezcenný.
Pokud člověk nevěří ve svou schopnost uspět, nebo pokud tuto víru zdrtil opakovaný neúspěch, začíná se (vědomě či nevědomě) vymlouvat nebo jednat tak, aby si uchoval vlastní hodnotu před sebou samým, ale i v očích druhých.
Čím větší úsilí stálo za jeho selháním, tím důležitější se stávají výmluvy a obranné mechanismy.
Covington zjistil, že žáky lze rozdělit do čtyř kategorií podle toho, jak se vyrovnávají s neúspěchem:
1. Žáci, kteří se zaměřují na úspěch
Tito žáci milují učení samo o sobě. Neúspěch je pro ně způsob, jak se zlepšit, a ne podrývání jejich důvěry ve vlastní hodnotu.
Výzkum zjistil, že rodiče těchto dětí oceňují úspěch a jen zřídka (pokud vůbec) jim vyčítají neúspěch.
2. Přílišní snaživci
Tito žáci se vyhýbají neúspěchu tak, že jsou úspěšní. Stojí je to však nadlidský výkon a jejich hlavní motivací je strach, že jediný neúspěch potvrdí jejich největší obavy, že nejsou dokonalí.
Přílišní snaživci často ostatním tvrdí, že se neměli kdy učit na test, a přitom strávili celou noc nad knihami. Je to důsledkem toho, že strach ze selhání je zcela ovládá a sami nedůvěřují svým schopnostem.
Když dosáhnou výborných výsledků, každý pochopí, jací jsou úžasní, protože se nepotřebovali nijak extra připravovat.
3. Žáci, kteří se vyhýbají selhání
Tito žáci neočekávají, že budou úspěšní – jde jim jen o to, aby zcela nepohořeli. Domnívají se, že pokud vynaloží obrovské úsilí, ale i přesto selžou, znamená to, že jsou neschopní a jejich hodnota je nízká.
Pokud však selžou, když se nijak výjimečně nesnaží, nevnímají to jako obraz vlastní neschopnosti a jejich sebehodnota zůstává nedotčena.
Aby se vyhnuli neúspěchu či selhání, které by odrážely jejich nedostačující schopnosti, hledají různé výmluvy (domácí úkol mi sežral pes), okolkují, nespolupracují a vybírají si vždy téměř nezvládnutelné úkoly.
Pokud narazí na učitele, který odměňuje snahu a trestá nedostatek vyvinutého úsilí, může je to dostat do problémů. V konečném důsledku se tito žáci buď vynasnaží a selžou, nebo budou potrestáni.
4. Žáci, kteří přijímají neúspěch
Motivovat tuto skupinu žáků je nejtěžší, protože si selhání „osvojili“. Jsou přesvědčeni, že jejich opakované selhání je výsledkem nedostatečných schopností, a proto se předem vzdávají a nesnaží se získat svou ztracenou sebehodnotu.
Jakýkoliv úspěch vnímají jako shodu okolností, která je mimo jejich kontrolu (například učitel jim dal při práci na společném projektu nejjednodušší úkol).
Dva další body: Žáci, kteří se vyhýbají selhání, stejně jako ti, kteří přijímají svůj neúspěch, se často zaměřují na jinou než akademickou oblast, v níž by mohli uspět.
Obvykle se věnují sportu nebo dokonce riskantnímu způsobu života. Obecně platí, že žáci, jejichž hlavní motivací je strach ze selhání, mívají rodiče, kteří jen zřídka oceňují úspěch, zato však často trestají neúspěch svých dětí.
To je vede k názoru, že láska rodičů je podmíněna školními úspěchy.
Když vezmeme v úvahu, že strach ze selhání vede některé studenty k úspěchu a jiné nutí se vzdát, pochopíme, že tvrdit žákům, aby se „vzchopili a zabojovali“, nemá žádný význam, protože ve většině případů to nepomůže.
Jak překonat strach z neúspěchu
Jakým způsobem mohou učitelé pomoci studentům zaměřit se na úspěch, a ne selhání? Odpověď není jednoduchá, a ne všechny níže uvedené návrhy (vyplývající z výzkumů) budou účinné u každého dítěte, které se zaměřuje na neúspěch.
Učitelé by měli své žáky především dobře znát a zpozornět, když jejich chování začne prozrazovat, že se zaměřují na neúspěch.
1. Vždy zdůrazňujte, že snaha je důležitější než schopnosti
Dnes se stále více učitelů snaží přikládat větší důraz vynaloženému úsilí než vrozeným schopnostem dětí. Oceňovat snahu by měli zejména učitelé druhého stupně a výše, protože výzkum zjistil, že starší děti a mladiství vnímají schopnosti jako hodnotnější.
Jedním ze způsobů, jak u dětí podpořit snahu, je feedback, ve kterém dá učitel nebo rodič žákovi najevo, že zpozoroval vynaložené úsilí, které následně ocení pochvalou.
Výsledky studií ukazují, že žáci jsou tak nejen motivovanější být úspěšní, ale také si více věří, že mohou uspět. Vyhýbejte se tomu, abyste studentům, kteří neuspěli, říkali, že se mají více snažit.
Pokud se velmi snažili, ale i přesto neuspěli, mohli by začít pochybovat o svých schopnostech a vyhýbat se neúspěchu, případně by ho mohli začít přijímat.
2. Podpořte žáky, aby v případě neúspěchu nezapomínali na soucit se sebou
Covington se domnívá, že pravou příčinou strachu ze selhání je symetrie mezi sebepřijetím a schopností vidět se takovými, jakými skutečně jsme. Zde může být nápomocný soucit se sebou.
Kristin Neff ve své knize Self-Compassion (Soucit se sebou) píše, že pokud má být soucit se sebou efektivní, musíme si především uvědomit, že „naše skutečná hodnota tkví v tom, že jsme žijící bytosti, které cítí a přemýšlejí“.
Jinými slovy, nemáme podmiňovat svou hodnotu našimi akademickými úspěchy, vzhledem či popularitou, ale máme chápat naši cenu na základě holého faktu, že jsme lidské bytosti. Neúspěch je jen součástí lidské zkušenosti.
Když tak učiníme, v případě selhání pro nás bude jednodušší mít se sebou soucit. Místo toho, abychom sami sebe ubíjeli, že nejsme dokonalí (jak by to udělali příliš motivovaní, příliš snaživí žáci), bychom měli vést příjemný a soucitný vnitřní monolog.
Pomůže nám reálně se podívat na to, co bylo důvodem našeho selhání, a následně zvážit, co můžeme příště udělat lépe.
Výzkum zjistil, že lidé, kteří praktikují soucit se sebou, se z neúspěchu zotavují rychleji a s větší pravděpodobností se pustí do nových věcí. Je to tím, že po neúspěchu se nemusí obávat negativní palby svého vnitřního hlasu.
3. Budujte si dobré vztahy se svými žáky
Pro žáky, kteří se neúspěchu vyhýbají nebo ho přijímají, jsou dobré vztahy obzvlášť důležité.
Výsledky výzkumu prokázaly, že žáci se nejvíce snaží v případě, že učitel, kterému jsou oddaní, oceňuje jejich práci na zadaných úkolech. Platí to i opačně – žáci jsou méně motivováni, pokud mají pocit, že jejich učitel se o nich nezajímá.
Covington navrhuje možnost promluvit si se žáky o tom, jak může strach z neúspěchu ovlivnit jejich život.
Žáci, s nimiž to zkusil, mu byli vděční za poskytnuté informace, protože jim to pomohlo přehodnotit svůj postoj vůči práci na školních úkolech.
Lepší porozumění strachu z neúspěchu nám pomůže nejen lépe pochopit a soucítit se žáky, ale i se sebou samým.
Zdroj: greatergood.berkeley.edu, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Jsem přihlášena k odběru článků ale zdá se, že žádné nedostávám. Ludmila Zbytovská