Nežijeme však v dokonalém světě, a právě proto musíme děti naučit řešit konflikty v klidu a s rozvahou. Pokud to necháme na nich, málokteré děti zjistí, jak na to.
Bez naší pomoci hrozí, že dítě dopadne buď jako šikanující nebo jako oběť, a nenaučí se řešit problémy konstruktivně.
K řešení problémů je nezbytné, aby dítě mělo dobře rozvinutou emocionální inteligenci. Dítě musí chápat své vlastní pocity, pocity druhých, musí je umět pojmenovat a vyjádřit.
To se však nenaučí v průběhu jednoho dne. Ačkoli se dítě učí tímto dovednostem poměrně dlouho, pomáháme mu s tím pokaždé, když s ním mluvíme o pocitech.
Vysvětlete a popište dětem, co prožíváme a co se děje v našem těle, když se zlobíme, truchlíme nebo prožíváme radost. Ukažte jim, jak překonat smutek a frustraci, naučíte je tak důležitou lekci o potřebě regulace emocí.
Pro úspěšné řešení problémů se dítě mimo jiné musí naučit efektivně komunikovat. V tomto směru je možné dětem pomáhat tím, že se zhostíte role „interpreta“.
Cílem je naučit děti vyjadřovat své pocity a potřeby a pomoci jim pochopit, jaké jsou potřeby a pocity druhých. Doktorka Laura Markham ve své knize „Klidný rodič, šťastní sourozenci“ píše:
„Úspěšná interpretace vyžaduje velkou dávku naší empatie, abychom dokázali pochopit oba sourozence. Musíme zůstat v klidu, abychom mohli odolat pokušení vynést rozsudek nad jedním z dětí, ačkoli jsme stanovili jasné hranice, aby byli všichni v bezpečí.“
Pokud dítě nedokáže vyjádřit svůj požadavek slovy, uchýlí se ke skutkům – začne bít, strkat, kousat a podobně. Emoční inteligence proto opravdu hraje obrovskou roli.
Když dítě dokáže identifikovat a pojmenovat to, co cítí, nepotřebuje šířit útoky, aby si dokázalo vydobýt pozornost, a komunikace se výrazně zlepšuje. Markhamová uvádí, že dokud jste v roli interpreta, dějí se paralelně tři věci:
- Popisujete, co se právě děje
- Jste vůči dítěti empatičtí
- Učíte ho, jak přetransformovat své pocity do slov, aniž by někoho napadlo
Mohlo by to vypadat zhruba takhle:
Šestiletý Juraj si hraje se svým dinosaurem, když vtom k němu přiběhne jeho bratr Patrik a vytrhne mu ho z rukou.
Juraj: Hele! Dej mi ho! Nyní si s ním hraju já!
Patrik: Ne, já si s ním chci hrát taky!
Vy: Co se tu děje? Proč tak křičíte?
Juraj: Patrik mi sebral T-Rexe, když jsem si s ním hrál!!!
Vy: Takže Juraj si právě hrál s dinosaurem a ty sis s ním chtěl hrát taky? Věděl bys mu to říct?
Patrik: Já si chci hrát s T-Rexem!
Juraj: Ale teď jsem na řadě já!
Vy: Rozumím. Oba si s ním chcete hrát. Máte nějaký nápad, jak by se to dalo vyřešit?
Juraj: Mohu ho dát Patrikovi, když si s ním trochu pohraju.
Patrik: Ale já ho chci teď!
Vy: Patriku, slyším, že bys ho chtěl právě teď, ale jak by ses cítil ty, kdyby sis hrál a Juraj by ti hračku vytrhl z ruky?
Patrik: Asi špatně. Dobře, ale i já si s ním chci trochu pohrát.
Juraj: Tak já si s ním budu hrát, dokud bude oběd, a pak si s ním můžeš hrát ty.
Patrik: Ok.
Vy: To jste vyřešili opravdu skvěle! Výborně!
Ovšem ne vždy to jde tak hladce. Je třeba se snažit, abychom dětem pomohli vyřešit problém v klidu. Věřte mi, že po několika společných snahách to začnou dělat i samy.
Dodnes si pamatuji, jak jsem se jednou začala do nich míchat a chtěla jsem jim pomoci vyřešit nějaký problém a na to můj starší syn reagoval těmito slovy: „Maminko, to je v pořádku. My to spolu vyřešíme.“
Super.
Děti se musí naučit řešit problémy. Potřebují se naučit dělat kompromisy. Místo toho, abyste do toho skočili rovnýma nohama s řešením, požádejte je, aby nabídly své vlastní.
Možná je budete muset trochu usměrnit otázkami jako „Co způsobilo, že ses takto zachoval?“, „Jak se podle tebe potom cítila?“ nebo „Jaký byl podle tebe výsledek tvého rozhodnutí?“.
Naučte je, že je třeba hledat taková řešení, díky kterým se budou obě strany cítit být vítězem, nebo udělat kompromis, který bude oběma vyhovovat.
Potom s nimi přejděte jejich návrhy řešení a promluvte si o tom, zda jsou podle nich dobré. Když dojdou k nějaké dohodě, dohlédněte, aby se jí obě děti držely.
Jako poslední zmíníme, že rodiče by měli děti naučit i to, jak dát věci po konfliktu do pořádku. Místo toho, abyste je nutili se omluvit, zaměřte se na napravení spáchané škody a narušeného vztahu.
Zeptejte se jich, jak by mohly situaci zlepšit, nebo co podle nich bratr/sestra/kamarád momentálně potřebuje nejvíce. Pokud je vaše dítě připraveno se omluvit z hloubky svého srdce, je to úžasné.
Může však zkusit opravit to, co se pokazilo, vyrobit kartu či pozdrav, pomoci sourozenci s domácími pracemi a podobně.
Pokud děti převezmou odpovědnost a dostanou šanci napravit zkažený vztah, naučí se, že věci se dají změnit a své chyby mohou napravit. Pokud dítě nechce nic napravovat, zřejmě ještě zpracovává svou bolest a pocit, že mu někdo ublížil.
Řekněte mu, že zřejmě potřebuje více času a že když bude připraveno, určitě udělá to, co je správné.
Shrnutí
1. Učte děti poznat a vyjadřovat své pocity. Emocionální inteligenci potřebujeme nejen při řešení problémů, ale v průběhu celého života.
Buďte vůči svým dětem empatičtí, povídejte si s nimi o jejich pocitech, ale i o pocitech druhých. Hrajte si s nimi hry, které je naučí něco o emocích a vryjí se jim hluboko do paměti.
2. Učte děti pozitivní a efektivní komunikaci. Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je pomocí vaší role interpreta. Naučte je slovně vyjadřovat své pocity a potřeby a naslouchat pocitům a potřebám druhých.
3. Pomozte jim najít efektivní řešení pomocí otázek, díky kterým dosáhnou výhry na obou stranách. Dohlížejte na to, aby neporušovaly své dohody a navzájem se respektovaly.
4. Ukažte jim, jak napravit napjatý vztah. Moc dělat věci lépe jim dodá sílu, aby se i lépe cítily.
Zdroj: creativechild.com, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář