Osamostatnění dětí od rodičů není nic neobvyklého, právě naopak – jde o tak běžnou záležitost, že má i svou vlastní televizní show.
Podle Australského institutu pro studium rodiny 1 ze 4 dětí po opuštění domova navštěvuje své rodiče méně než jednou za rok. Proč o tom všichni mlčí?
Minulý týden jsme dělali průzkum, ve kterém jsme požádali rodiče nad 60 let, aby se s námi podělili o své zkušenosti.
Tucty odpovědí podpořily dávný předpoklad odborníků, že osamostatnění dětí od rodičů se opravdu stává „tichou epidemií“. Paní Iveta, které je 62 let, odchod syna z domu vnímá jako žít svou vlastní smrt:
„Každý den se trápím. Nikomu tuto ztrátu nepřeji zažít. Je velmi smutné, když láska matky není dost silná na to, aby přivedla dítě i s jeho rodinou zpět do jejího života.
Ale nepřestávám doufat. Moc mi chybí, když tu není. Stále ho však nosím ve svém srdci. Bezpodmínečně ho miluji a vždy budu.“
Zjevně se však jedná o komplexní záležitost, která se neobjeví jen tak znenadání. Samozřejmě se může v rodině vyskytnout událost, která situaci mezi rodičem a dítětem vyhrotí.
Je však velmi nepravděpodobné, že by byla jediným důvodem k tomu, aby člověk vyloučil toho druhého ze svého života.
Australská sociální pracovnice a autorka knihy Family Estrangement, Kylie Agllias, se domnívá, že rozhodnutí přetnout rodinná pouta obvykle přichází po mnoha letech problémů. „Veškerá bolest a zklamání, které se postupem času nabalují, podrývají vzájemnou důvěru.“
Každá situace je samozřejmě osobitá a člověk nemusí mít potřebu dát své rodinné vztahy do pořádku. Někdy může být osamostatnění a přerušení kontaktů tou nejlepší cestou pro oba zúčastněné.
Pokud však člověk má zájem urovnat staré spory, pak se to dá. Ale je třeba počítat s tím, že to nepůjde tak jednoduše.
Prvním krokem je oslovit druhou stranu. Můžete zoufale toužit po tom, abyste to opět „dali dohromady“, ale druhá strana to nemusí cítit stejně. V takovém případě byste měli odmítnutí respektovat.
Snažte se ovládat své negativní emoce a přistupovat k situaci bez konfrontací. Dejte najevo, že danou osobu stále nosíte v srdci, chcete s ní opět navázat kontakt a máte jen ty nejlepší úmysly.
Dalším důležitým krokem je sebereflexe. Pokud dotyčná osoba nereaguje na vaše pokusy se s ní zkontaktovat, zkuste se vžít do její situace. Možná máte pocit, že vy jste ten, komu ublížili, ale druhá strana to může vidět úplně jinak.
Pokud druhá strana přijme vaši žádost o schůzku, musíte si vzájemně naslouchat. Možná se vám nebude líbit to, co vám řekne (nebo s tím nebudete souhlasit), ale pokud máte opravdu zájem o smíření, nezačínejte se hned obhajovat.
Když druhá strana domluví, můžete začít mluvit vy. Vysvětlete, co cítíte, přiznejte si chyby a omluvte se. Je pravděpodobné, že toto gesto se vám vrátí.
Neobviňujte druhého, že se vám na tak dlouhou dobu vzdálil. Minulost už nezměníte, a proto se k ní netřeba vracet.
Pokud vaše setkání dopadne dobře, neočekávejte, že se vše vrátí do starých kolejí a budete fungovat jako před osamostatněním dítěte. Obvykle to vyžaduje mnohem více času.
A hlavně nesmíme zapomínat na to, že každý má své hranice, které ten druhý musí respektovat.
Napsat komentář