Řešili jste někdy otázku, proč se vaše dítě chová v přítomnosti příbuzných, prarodičů nebo jiných lidí mnohem lépe, než když je s vámi?
Nechápu to. Moje dcera se válí na zemi, křičí, pláče a já mám pocit, že ji nedokážu přimět k tomu, aby se obula. Za pouhých pár minut však sedí u dědečka na klíně a tváří se, že jí nikdy nebylo lépe.
Jsem šťastná, když ji vidím opět usměvavou, ale nedá mi v duchu se neptat sebe samé, jak je to možné. Proč se právě při mně chová tak příšerně?
V těchto frustrujících chvílích říkám sama sobě (i rodičům, kteří ke mně chodí na sezení se stejným problémem), že je pro nás kompliment, pokud si dítě ušetří své výbuchy právě pro nás.
Divíte se, proč? Protože při nás se nebojí být samo sebou, je nejupřímnější a zároveň nejzranitelnější, jak je to možné.
Může to být náznakem toho, že se u něj formuje sociální povědomí. Učí se regulovat své emoce v rozličných situacích.
I přesto by vás zřejmě zajímalo, jestli existuje způsob, jak předcházet výbuchům zlosti, nebo je zastavit. Připomeňte si, že vaše dítě dokáže perfektně zvládat množství stresových situací, které mu přicházejí do cesty. A vybuchuje téměř výhradně doma, když je s vámi.
Nabízíme vám několik strategií, které vám pomohou dítě uklidnit. Závisí to však na věku dítěte a způsobu jeho vývoje.
1. Zkontrolujte, zda je všechno v pořádku po tělesné stránce
Zjistěte, zda mu cvičení hlubokého dýchání pomáhají snížit puls. Tato „zkoumání“ dítě naučí, že jeho emoční a fyzický stav spolu úzce souvisí.
2. Mluvte s ním o jeho pocitech
Zeptejte se ho, proč se tak cítí a zda mu nějak můžete pomoci, aby se cítilo lépe.
Projevte mu svou empatii. Řekněte mu, že rozumíte tomu, jaké to pro něj muselo být těžké, když se ve škole nebo u svých prarodičů ovládalo, aby neplakalo.
Vysvětlete mu, že má právo být rozzlobené nebo smutné, ale že tyto pocity netřeba přetvářet v zuřivé činy.
3. Stanovte pevné hranice
Nechte ho prožívat své pocity, ale naučte ho, jak je lépe zvládnout.
Existuje nějaká hranice, kterou by dítě nemělo překročit? Kdy je jeho výbuchů zlosti příliš mnoho? Kdy jsou už příliš silné?
Jako terapeutka říkám, že je to velmi složitá otázka, protože u dětí neexistuje nic jako „normální“ hladina emoční reaktivity.
Většina rodičů, se kterými pracuji, má v tomto směru zdravě vyvinutou rodičovskou intuici. Vědí, zda je jejich dítě obzvláště citlivé, vzrušené, nebo potřebuje speciální přístup.
Znaky, podle kterých to umíte rozpoznat, se objevují již v útlém věku, a nejlépe je můžete zpozorovat, když si dítě hraje se svými vrstevníky, ať už v jesličkách, nebo ve školce.
Pokud máte pocit, že to sami nezvládnete, navštivte odborníka a poraďte se s ním. Může to být dětský lékař, psycholog, výchovný poradce nebo pedagog.
Pro mnohé mámy je to nejtěžší věc, protože se cítí zoufale a izolovaně, jsou plné bolesti a zmatených pocitů. Důvěřujte svému mateřskému instinktu a nestyďte se požádat o pomoc.
Zdroj: mother.ly, Zpracoval: Skvelyrodic.cz
Napsat komentář